Adam Plachetka: Opera je služba, ne prostor pro ego. A technika je pro dny, kdy vám není dobře.
O profesní pokoře, operní slávě i strachu ze ztráty radosti. Adam Plachetka prozrazuje, co se děje v hlavě pěvce, když jeho tělo odmítá poslušnost.
Když se řekne Adam Plachetka, většina z nás si představí monumentální postavu na prknech, která znamenají svět. Jaký je ale tento světoznámý basbarytonista ve skutečnosti? V rozhovoru pro Magnoli Universe poodhalil zákulisí své kariéry, která je sice plná cestování mezi Vídní, Milánem a New Yorkem, ale také neustálého hledání rovnováhy mezi profesním drilem a osobním štěstím.
Hlas jako pracovní nástroj
Pro Plachetku je jeho tělo nástrojem, ke kterému se, jak sám se smíchem přiznává, chová hůř, než by měl. Přesto je jeho profesionalita nekompromisní. Sdílí myšlenku, že technika je tu od toho, aby pěvce podržela v momentech, kdy se necítí dobře. A takových dnů je v roce většina. „Zásadní je, aby si člověk udržel svůj standard a divák nebyl nespokojen,“ říká. Tento přístup k práci jako k „veřejné službě“ si osvojil i díky zkušenostem z italského Milána. Umění je pro něj řemeslo, kde vaše osobní nepohoda nesmí ovlivnit výsledek, za který si lidé zaplatili.
Digitální detox v operním sále
Jedním z nejsilnějších momentů rozhovoru je Adamova úvaha o relevanci opery v 21. století. V éře TikToku a Reels, kde pozornost trvá vteřiny, se může zdát tříhodinové představení jako relikt minulosti. Plachetka to vidí opačně. Právě tato délka a nutnost se soustředit je to, co mladá generace začíná vyhledávat jako formu „duševní hygieny“. V divadle totiž nemůžete (nebo byste neměli) v ruce držet telefon. Musíte jen být, vnímat a nechat na sebe působit hudbu a příběh.
Sebevědomí a česká nátura
Plachetka se dotýká i citlivého tématu české mentality. Vidí nás jako národ, který je na sebe často zbytečně přísný a chybí mu zdravé sebevědomí. Zároveň varuje před nešvarem moderní doby – pocitem, že každý názor má stejnou váhu jako expertíza. „To, že se na stejnou úroveň postaví názor někoho, kdo zasvětil život studiu tématu, a názor někoho se selským rozumem, mi nepřijde ideální,“ konstatuje v narážce na dezinformace a sociální sítě.
Co dál? Ačkoliv má diář plný na roky dopředu, pandemie ho naučila, že smlouvy jsou jen „kousky papíru“. Dnes už se nehoní za každou rolí. Chce být doma s dětmi, dokud o jeho přítomnost ještě stojí, a užívat si projekty, které mu dělají radost – ať už je to klasika, nebo chystaný muzikál v Praze. Adam Plachetka zůstává realistou: ví, že potlesk jednou utichne, a je na to připraven. Do té doby ale hodlá divákům předávat to nejlepší, co v něm je.
CELÝ ROZHOVOR SI POSLECHNĚTE ZDE
Také na YouTube, Spotify, Apple Podcasts nebo Podcasty.cz.
Autoři: Antonin Parma, David Seibert & Tomáš Poucha
Foto: archiv Magnoli