Adam Plachetka: Opera je služba, ne prostor pro ego. A technika je pro dny, kdy vám není dobře.

Adam Plachetka je úkaz. Když vstoupí do místnosti, zaplní ji nejen svou postavou, ale i přirozenou autoritou člověka, který dobyl Metropolitní operu v New Yorku i vídeňskou Státní operu. Přesto o sobě mluví jako o „jednoduchém člověku“, který se snaží věci zbytečně nekomplikovat a nestresovat se, pokud to není nezbytně nutné. V otevřeném rozhovoru pro Magnoli Universe bourá mýty o operních ikonách, vysvětluje, proč je pro něj pobyt na jevišti formou služby, a proč se v době TikToku stává opera nečekaným nástrojem duševní hygieny.

Mýtus o stoprocentním výkonu: Technika jako záchranná síť

Většina diváků si představuje, že operní hvězda nastupuje na scénu v absolutní kondici. Plachetka tento ideál rychle vyvrací. „Člověk se úplně 100% necítí většinu roku,“ přiznává. Realita špičkového pěvce se většinu času pohybuje mezi 80 až 90 procenty možností. Klíčem k dlouhověkosti v tomto oboru není čekání na dokonalý den, ale schopnost podat špičkový standard i tehdy, když tělo neposlouchá.

„Jak říkala jedna paní profesorka: Technika je na dny, kdy není dobře,“ vysvětluje Plachetka. Když jde všechno samo, stačí „zpívat, jak zobák narost“. Ale ve chvíli, kdy hlasivky stávkují nebo je člověk unavený, nastupuje řemeslo – přesné vědomí toho, kde ubrat, kde přidat a jak pracovat s dechem. Z tisíců not, které za večer zazní, jich pár nevyjde podle představ vždycky. Podstatné je nenechat se tím psychicky rozhodit a nepřenášet stres na diváka.

Profesionalita: Nikdo není zvědavý na vaše problémy

Zajímavý vhled do Plachetkova vnímání profese nabízí jeho historka z milánské restaurace. Majitel podniku byl za všech okolností usměvavý a plný energie. Když se ho Adam ptal, jak to dělá, odpověď byla prostá: „To je moje práce, nemůžu na nikoho sypat svoje problémy. Kvůli tomu ti lidé nepřišli“.

Tento přístup Plachetka bezezbytku aplikuje na operu. Vnímá ji jako službu divákovi, který si koupil lístek a očekává zážitek. „Na jevišti nikoho nezajímají moje nepříjemnosti, co se mi dějí v soukromí,“ říká. Tato pokora k řemeslu je v kontrastu s moderním trendem neustálého sdílení emocí a „křehkosti“, kterou sice v sobě má, ale nevidí důvod ji okatě vystavovat.

Pandemický budíček a cena času

Dlouhá léta žil Adam Plachetka v režimu, který sám popisuje jako „život s kufrem v ruce“. Cestování po světových stagionách bylo vzrušující, dokud nepřišla pandemie. Ta pro něj znamenala zásadní zlom v prioritách. „Ve chvíli, kdy jsem měl šanci se zastavit, už se mi rozhodně nechce vracet do toho tempa, co jsem měl předtím,“ přiznává.

Zjistil totiž důležitou věc: životní standard není přímo úměrný výši příjmů, pokud tyto příjmy doprovázejí obrovské náklady na život v metropolích a neustálé přesuny. Když seděl během lockdownu na chalupě s minimálními výdaji, zjistil, že je vlastně spokojený. Dnes už pro něj není prioritou každá prestižní smlouva, ale čas strávený s rodinou. „Mám nějakých 5 až 10 let, co si můžu s dětmi užít, a nerad bych si to nechal utéct,“ říká s vědomím, že puberta dcer už klepe na dveře.

Opera jako duševní hygiena pro generaci Z

Je opera v 21. století stále relevantní, nebo je to „vyhynulé zvíře“? Plachetka nabízí fascinující perspektivu. V době, kdy sociální média drasticky zkracují naši schopnost koncentrace na jednotky vteřin, se opera stává luxusním prostorem pro zpomalení.

„Potkal jsem se v New Yorku se studenty z Princetonu a ti sami říkali, že potřebují něco, co jim dovolí vypnout,“ vypráví. Opera nabízí unikátní šanci na tři hodiny odložit telefon a soustředit se na jednu věc. Je to rituál – večeře, soustředěný poslech, pauza na drink, diskuse a odchod s hlavou, která sice není „čistá“ (protože v ní rezonují emoce z díla), ale je odpočatá od digitálního šumu. Plachetka věří, že tuto formu duševní hygieny bude vyhledávat stále více lidí, pokud si chceme zachovat duševní zdraví.

Bourání zdí mezi klasikou a popem

Adam Plachetka se nikdy neuzavíral do slonové kosti vážné hudby. Ostatně, na konzervatoř šel původně studovat operu s tím, že ji dělat nebude a raději se bude věnovat muzikálu. Chtěl mít prostě jen „pořádnou techniku“, protože věřil, že popově umí zpívat každý. Nakonec ho opera pohltila, ale láska k jiným žánrům zůstala.

Dnes spolupracuje s umělci jako jsou Vojta Dyk, Ondřej Brzobohatý nebo Tomáš Klus a libuje si v tom, jak se tyto dva světy mohou obohacovat. „Popu neuškodí trocha serióznosti a nám zase neuškodí čerstvý náhled na věc,“ říká. Aktuálně se těší na roli v muzikálu Sweeney Todd ve Státní opeře, což je projekt, který v sobě spojuje muzikálovou atraktivitu s operním plánováním. Zároveň ale varuje před devalvací standardů – i při odlehčených žánrech se snaží držet laťku kvality, kterou si nastavil v klasice.

Společenský komentář: Názor vs. Expertíza

Rozhovor se nevyhýbá ani palčivým otázkám současné české společnosti. Plachetka, ač se nepovažuje za politického aktivistu, kritizuje stav veřejné diskuse, kterou pokřivila sociální média. „To, že každý názor má stejnou relevanci a prostor pro sdílení, mi přijde jako šílenství,“ konstatuje.

Dává příklad s vývojem vakcín: na jedné straně stojí vědec, který tématu zasvětil 20 let života, a na druhé člověk s „selským rozumem“, který o tématu nic neví, ale jeho pochybnost dostává v digitálním prostoru stejný prostor. Plachetka apeluje na Čechy, aby byli sebevědomější, otevřenější novým přístupům, ale zároveň aby si nenechali namluvit, že se mají špatně. „Máme se výrazně lépe, jen si necháváme namlouvat opak a pak snadno podléháme populistům,“ varuje.

Generační střet a hodnota úsilí

Při srovnání se nastupující generací Plachetka cítí určitou nostalgii po době, kdy informace a umění nebyly dostupné na jedno kliknutí. Vzpomíná, jak musel jezdit do Vídně do obchodů s CD nebo sedět v knihovně se sluchátky, aby si mohl poslechnout nahrávku. „Člověk si toho pak víc vážil a víc to nasával,“ říká.

Dnešní studenti mají sice vše v telefonu, ale často se spokojí s dvouminutovou árií na sociálních sítích a uniká jim kontext a hloubka celého díla. Přesto mladým kolegům fandí. Chápe, že pro pokrok je potřeba „bourat zdi“ a mít pocit, že „moře je po kolena“, jak to měl on sám v začátcích kariéry. Zároveň však zdůrazňuje potřebu úcty k tradicím, která se v dnešním překotném světě vytrácí.

Konec kariéry: Realismus místo patosu

Ačkoliv je pro něj pódium drogou a miluje pozornost diváků, Plachetka zůstává nohama na zemi. „Smlouvy jsou jen kousky papíru, co ti dávají pocit, že máš práci,“ cituje svého staršího kolegu. Ví, že hlas není věčný a že nikdo nezpívá navždy.

Pokud by zítra přišel o hlas, nebál by se přerodu. Už teď uvažuje o tom, že by se v uměleckém světě pohyboval na produkční nebo manažerské úrovni, například ve vedení festivalu nebo agentury. Nejdůležitější pro něj zůstává radost z práce. I když přiznává, že někdy zpívá bez radosti, protože je to prostě práce, vědomí vzájemného předávání energie mezi ním a publikem je to, co ho v tuto chvíli stále žene vpřed.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.