Alex Dowis: Z podchodu do světel ramp

Zatímco většina lidí u nás jeho jméno možná nikdy neslyšela, v zahraničí ho znají miliony. Alex Dowis je výtvarník, scénograf a performer, který jako první na světě začal malovat světlem na velké plátno. Zní to jako kouzelnický trik – a přesně to si spousta diváků také myslela. Jenže žádný trik v tom není. Jen přesně načasované pohyby, matematicky spočítaná perspektiva, zvláštní fosforová plocha a… světlo.

Dowis se narodil jako kreslíř. Začínal s graffiti v pražském metru, prožil si vyhazov z domova i dvoudenní pobyt v cele, když ho chytili. Tehdy šlo hlavně o to, být rychlý a uniknout. Přesně tahle zkušenost ho ale vybavila dovedností, kterou dnes využívá v jiném kontextu: při light artových performancích.

Lev v životní velikosti, portréty známých osobností nebo scény, které mají sílu filmového záběru. To všechno Alex dokáže za několik málo okamžiků vytvořit!

Vymyslel techniku, která neexistovala

V roce 2009 Alex vymyslel způsob, jak malovat světlem na vertikální fosforové plátno. Trvalo mu tři roky, než vyvinul správný materiál a světelný nástroj. Když byl připraven, přihlásil se do pořadu Česko Slovensko má talent – chtěl si udělat reklamu na výtvarný ateliér. Jenže televize udělala něco jiného: rozjela jeho kariéru.

„Myslel jsem, že tam ukážu pár technik, a tím to skončí. Ale light art tak zaujal, že všechno ostatní šlo stranou,“ vzpomíná. Od té doby objel přes deset zahraničních verzí talentových soutěží, včetně America’s Got Talent, kde mu Simon Cowell řekl: „It was brilliant.“

Jeho vystoupení sledovaly desítky milionů lidí. Na pláži v Zanzibaru ho poznal místní rybář. „Pro mě to byla zkušenost, kterou bych si nikdy nemohl koupit. Hodina v americkém prime timu by jinak stála miliony,“ říká.

„Jsem malíř, ne kouzelník“

Přesto je light art stále tak neznámý, že mu lidé často nevěří. Myslí si, že za obrazem je projektor, že je to video, že je to trik. „Musím nejdřív vysvětlovat, co to vlastně je – a pak teprve můžeme mluvit o tom, co tím chci říct,“ dodává.

A právě to je pro něj důležité. Dowis nechce jen ohromovat technikou. Chce vyprávět příběhy. Pomocí obrazů, které vznikají a mizí v několika vteřinách. „Když to dělám nejlíp, mám pocit, že mě to samo vede. Vstoupím do zóny a stávám se součástí toho, co kreslím.“

Přiznává, že takové výkony jsou extrémně náročné. Nejen fyzicky – když vystupuje, nachodí kilometry a koordinuje každý pohyb, aby nesmazal to, co už vytvořil – ale i mentálně. „Musím obraz vidět před sebou ještě dřív, než ho nakreslím. Děje se to v hlavě, jako rovnice.“

Z tunelů do divadla

Dnes už má za sebou i celovečerní představení. Maluje nejen světlem, ale i pískem, rukama, spreji, světelnými meči. Vytvořil několik scénických inscenací, z nichž některé odehrál i ve třech performerech. V divadle Archa nebo ve Fantastice. A ano – stále občas vytáhne sprej a dá si „nostalgické“ graffiti. „Jo, naposledy jsem si střihl metro. Dneska je to těžší než dřív, ale pořád mě to táhne,“ přiznává se smíchem.

Nejen umělec, ale i táta

Na rozhovoru je zřejmé, že Alex není jen performer. Mluví i o tom, jak ho ovlivnila smrt jeho syna, jak se snaží být dobrým tátou pro svou dceru, a jak si s ní užívá obyčejné chvíle. „Děti nám připomínají, co je důležité. I obyčejná radost z blbostí.“

Ztráta blízkého člověka v něm něco zlomila – a zároveň otevřela nový pohled. „Začal jsem brát lidi jako jednu velkou rodinu. Neřeším kulturu, rasu ani národnost. Z ptačí perspektivy jsme jedna lidská plíseň na modré kouli.“

Sní o velkém příběhu

Dnes 80–90 % jeho práce směřuje do zahraničí. Ale to hlavní má teprve přijít. Už deset let pracuje na celovečerním představení, které má nést silné environmentální a společenské sdělení. Jenže narazit v Česku na partnery, kteří věří v neexistující umění, není snadné.

„Potřebuju orchestr, scénu, finance. Ale vím, že to udělám. Jednou. I kdyby to měli po mně dokončit jiní.“

Tím „jinými“ myslí i své svěřence – buduje si tým a učí nové umělce. Ví, že světelný tanec není pro tělo věčný. Ale i to přijímá s klidem.

Závěrem?

Alex Dowis je důkazem, že i z pražského sídliště se dá dojít na pódia, kam míří reflektory celého světa. Umění nemusí být jen na stěnách. Může žít, dýchat, zhasínat a znovu se objevovat. A možná právě tím víc zasáhne.

Maluje světlem. Ale to, co po něm zůstává, není jen obraz. Je to otisk v hlavě. Někdy silnější než věci, které trvají navždy.

Celý podcast s Alexem Dowisem si poslechněte ZDE

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.