Anna K.: „Jak mám být normální?“

Když se řekne Anna K, většina si vybaví silný hlas, upřímné texty a výjimečné koncerty. V tomto rozhovoru s Tondou Parmou z Magnoli však nejde jen o hudbu. Jde o život. O to, jak se v něm neztratit, když se všechno rozpadá – i o to, jak si znovu stoupnout. A taky o to, proč některé bolesti raději zlehčujeme humorem.

Barvy duše

Na otázku, jakou barvu by měla její hudba, Anna K odpovídá bez rozmýšlení: stříbrnou. „A sem tam zlatou,“ dodává. Stříbrná je zářivá, ale trochu studená, možná i temná. Zlatá zase připomíná slunce. A přesně takový je i její příběh: jas i temnota, tvrdost i křehkost.

„Natočili o mně dokument. Nechápu proč.“

Před několika dny měl v Lucerně premiéru dokument České televize s názvem „Anna K“. Pod režijním vedením Víta Bělohradského a kameramana Honzy Filipa vznikal přes dva roky. Byl to čas plný změn – včetně těch bolestivých.

„Nevím, čím jsem si to zasloužila,“ říká. Zpočátku váhala, jestli je vůbec vhodné točit dokument o sobě. Přišlo jí to sebestředné. Ale události posledních let filmu dodaly hloubku, kterou by si sama nevymyslela. „Když jsem viděla babičku v archivu, úplně mě to složilo. Plakala jsem.“

Maminka, která chybí

Nejbolestivější moment filmu? Scéna o matce. O absenci vzpomínek na ni. „Máme to podobně,“ reaguje moderátor Parma dojatě. A přestože se dotknou hluboké bolesti, rozhovor dál plyne v neobyčejném klidu a porozumění.

Anna K popisuje, jaké to bylo – sledovat film o sobě spolu s ostatními. „Už to vlastně šlo samo. Některý věci byly náročný, ale předtím jsem o své nemoci hodně mluvila – kvůli prevenci.“

Kampaň za život

Na své onkologické onemocnění nezapomíná. Právě naopak. Spustila výraznou osvětu, chodila do pořadů, mluvila otevřeně. „Nepřišla jsem včas. A nechtěla jsem, aby se to opakovalo u jiných.“ Dnes už se prevenci tolik nevěnuje – „sbírám síly. Potřebuju přežít každej další den.“

Dokáže ale mluvit i o nejtemnějších chvílích s humorem. „Říkala jsem, že jsem si za čtvrt mega koupila rakovinu. A ono to zůstalo ve filmu. Samozřejmě to hned bulvár vytáhl.“ V dokumentu je ale všechno. I scéna, kde se vyseká na lyžích.

Hra na pozitivitu

Je známá tím, že na pódiu září. „Někdy je to hra. Ale baví mě to. Když to přeženu a hraju, že je mi skvěle, pomůže mi to.“ Energie z publika ji dokáže vytáhnout i z nejhlubších pádů. I když to dnes trvá kratší dobu než dřív, radost přichází vždycky.

O klubovém koncertu po delší době

Parma ji zažil naživo. V Karlíně i v Lucerna Music Baru. V prvním případě cítil napětí. V druhém – radost. „Měla jsem pocit, že tam přišlo tisíc kamarádů,“ říká zpěvačka. Přestože dnes hraje větší koncerty, kluby jí zůstaly blízké. „Cejtila jsem se tam jako doma.“

Hudba jako léčivý rituál

Co pro ni znamená hudba dnes, po všech těch těžkostech? „Je to léčivá věc. V největší bolesti mě držela při životě. I když jsem byla bez vlasů, úplně unavená – lezla jsem na pódium. A lidé mi dali energii, která mě aspoň postavila na kolena.“

Nejtěžší koncert – Světlo

Zlomový byl koncert „Světlo“ v roce 2017. Byla po posledním ozařování. Totálně vyčerpaná. „Ve střižně si říkali, kolik písniček vydržím.“ Dala všechny. A i když dnes koncerty snáší líp, tehdejší výkon si sama zpětně nerada připomíná – připomíná jí totiž, jak zle jí bylo.

Sebeláska? Neumím ji.

Je upřímná až na dřeň. „Neumím být na sebe laskavá. Nemám sebelásku ani sebeúctu. Ale učím se to.“ Pomáhá jí terapie a nový začátek – staví dům, který má být symbolem nového života. „Ani jedna židle nebude stejná.“

Ticho kolem dětí

Rozhovor se dotkne i dětství. V dokumentu zazní příběh o omrzlé ruce, která jí nedovolila stát se kytaristkou. „Styděla jsem se. A nikdy jsem ten nástroj neovládla. Je mi to líto.“

Generace, co střílela kachny

Kriticky se dívá i na dnešní společnost. „Připadá mi to psycho. Lidi se nebaví, čumí do mobilů. My se potkávali, hráli si, milovali se naživo.“ Sama si pamatuje první počítač jen kvůli hře „na kachny“.

Nová hudba? Až po včelách

Zatím stále hraje desku „Údolí včel“. Turné ještě neskončilo. „Po podzimu se podívám dopředu.“ Nová hudba přijde až poté.

Největší životní úspěch?

Závěrečná otázka je jednoduchá – ale odpověď silná.

„Můj největší životní úspěch je to, že jsem naživu.“

Celý podcast s Annou K.  si poslechněte ZDE

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli (pro seznam.cz - když jsme to natočili, máme z toho foto)

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.