Čáry v písku: O závislostech kolem nás. A o lidech, kteří je tiše nesou

Závislosti nejsou jen o těch, kdo pijí – jsou i o těch, kdo vedle nich žijí. O těch, kdo se snaží pomoci, i o těch, kdo už nevědí jak. O partnerech, rodičích, dětech. O tom, jak se naučit nebýt zachráncem, ale oporou. O tom, že i ticho může být pomoc.

Říjnový večer Čáry v písku s Josefem Formánkem nebyl o abstinenci ani o alkoholu. Byl o pravdě. O člověku, který přestal mlčet. O spisovateli, který o sobě říká: „Jsem abstinující alkoholik. Ne s lítostí, ale s pokorou.“ Jeho příběh není jen o pádu, ale o návratu. Ne o zázraku, ale o rozhodnutí. Přinášíme to nejsilnější z tohoto setkání.

„Závislost přišla velmi nenápadně,“ vzpomíná. „Člověk má pocit, že to má pod kontrolou. Až později zjistí, že to není on, kdo drží láhev, ale láhev, která drží jeho.“ V rozhovoru s ním zaznívaly ticho, síla i humor. A především – pravdivost. „Musím mluvit pravdu,“ říká Formánek. „Ne proto, že bych chtěl kázat, ale proto, že jinak to nejde.“

Alkohol není sluha, ale pán

„Když jsem se ocitl na oddělení, kde umírali lidé na alkohol, viděl jsem tam člověka, který prosil, aby mu někdo pomohl. A já si říkal: až takhle daleko dojít nechci. A jestli tam dojít nechci, musím přestat.“

Josef Formánek mluví o závislosti bez patosu. S vědomím, že ji člověk musí poznat zblízka, aby pochopil, že to, co začíná jako úleva, se může stát vězením. „Pomohlo mi vidět lidi, kteří to bagatelizovali – říkali, že pijí jen pět piv denně, že to není problém. A pak se vraceli zpátky do léčebny, přivážela je záchranka, nebo jsme se dozvěděli, že zemřeli. Jeden můj kamarád Josef odcházel z léčebny s tím, že se už nikdy nenapije. Po čtrnácti dnech se oběsil. Napsal, že s alkoholem žít už nechce, ale bez něj to bohužel nejde.“

Ticho po té větě trvá. „Ta chuť odejít z toho života byla tak silná, že si musel kleknout, aby se oběsil. To mě naučilo, jak obrovský nepřítel to je, když už to není sluha, ale pán.“

Zlom nastal v okamžiku, kdy se rozhodl, že už nebude lhát sám sobě. „Viděl jsem tam dva lidi, kteří si stoupli a řekli pravdu o sobě. Že ublížili lidem, že se stydí. A přitom se jim strašně ulevilo. Viděl jsem, jak z nich něco spadlo. Ty dva se už nevrátili. Říkal jsem si – já chci jít stejnou cestou.“

„Řekl jsem si, že budu patřit mezi ta tři procenta lidí, kteří vydrží nepít do konce života. Rozhodl jsem se. A začal dělat malé kroky. Jedna z věcí, které jsem si stanovil, byla, že se nebudu sebelitovat. Protože sebelítost je stejně hnusná jako alkohol – málo dává a hodně bere.“

Když vyšel z léčebny, začalo to nejtěžší období.

„V léčebně jste chráněný, ale venku je alkohol všude. První rok jsem chodil s rukou před očima, abych neviděl obchod s flaškami. Měl jsem pocit, že se buď zblázním, nebo napiju. Po roce to zmizelo.“ A pak přišla situace, která dala jeho rozhodnutí smysl.

„Po premiéře filmu Úsměvy smutných mužů za mnou přišel chlap, dal mi bonboniéru a fotku rodiny. Řekl, že když od něj žena odešla, chtěl si vzít život. Ale přečetl si tu knížku, přestal pít, žena se vrátila a narodilo se jim třetí dítě. Děkoval mi za upřímnost. A mně se ulevilo. Uvědomil jsem si, že to všechno mělo smysl.“

„Když to není ten sluha, ale pán, je to konec,“ říká Formánek klidně. „Musíte se rozhodnout. A pak dělat malé kroky. Rozhodnutí musí přijít zevnitř, ne zvenku. Není důležité, co vám kdo říká. Důležité je, že vy se rozhodnete, že tohle peklo už nechcete.“

Jaké to je pro okolí? 

„Žít vedle závislého člověka je utrpení. Nikomu bych to nepřál,“ říká Josef Formánek. „Pro mě to nebylo lehké, ale pro ty blízké je to desetkrát těžší. Oni si to nevybrali. Dostali to jen proto, že žijí s vámi.“

Podle něj se závislost netýká jen alkoholu nebo drog. „Vidím to všude kolem sebe – závislost na práci, na výkonu, na mobilu, na uznání. Někdo si svůj život postaví jen na tom. Ale to jsou naše rozhodnutí. Každý si musí říct, jestli to chce změnit.“

Jak pomoci někomu, kdo závislostí prochází?

„Být laskavý, ale ne přezíravý. Neříkat mu, že má jen slabou vůli. Když už jste na té druhé straně, víte, že to není legrace. Že to není jen o tom přestat. Zároveň ale musíte být nekompromisní. Říct: nechceš – tak jdi. Protože závislý člověk vás může mít rád, může to myslet dobře, ale když jde o drogu, udělá cokoliv. I vám ublíží, aniž by mu to přišlo špatné.“

Formánek mluví o hranici mezi laskavostí a pevností. „Dejte člověku najevo, že vám na něm záleží, ale že už tu drogu nebudete mít v životě. Řekněte mu: ‚Pomůžu ti, když nastoupíš do léčby, ale tady to se mi nelíbí a dál u toho nebudu."

Jedna z otázek během setkání se dotkla i lidí, kteří se v závislosti svých blízkých neustále točí. „Ano, znám to,“ říká. „To okolí může být na závislém člověku závislé také. Na výčitkách, na moci, na tom, že ho může zachraňovat. Ale to není pomoc. Člověk musí být schopen říct: já na tom nechci být účasten.“

„Závislost není jen o alkoholu,“ pokračuje. „Někdo potřebuje pocit, že druhému pomáhá, a vlastně tím živí svou vlastní prázdnotu. Ale zachránit může jen ten, kdo se chce zachránit sám.“

Podle Formánka není možné čekat, že partner závislého člověka najde ideální chvíli, kdy zasáhnout. „To je intuice. Ale určitě ne ve chvíli, kdy je člověk opilý. Musí být střízlivý a schopný slyšet. Každý ví, že to směřuje ke špatnému konci – jen si to nechce připustit.“ „Říct: já na tom už nechci být účastný, není bezcitnost. Je to respekt k sobě i k tomu druhému.“

Pravda o sobě bolí, ale osvobozuje

„Já věřím, že každý člověk má v sobě schopnost říct pravdu o sobě a o světě,“ říká Josef Formánek. „Každý alkoholik ví, že má problém. Jen si to musí přiznat.“

V publiku se hlásí žena, která prošla podobnou zkušeností. Vypráví o léčbě, o bolesti, o momentu, kdy musela poprvé nahlas pojmenovat to, co dlouho skrývala. Formánek ji poslouchá pozorně. „Já jsem se tam taky postavil a řekl pravdu,“ odpovídá. „A ulevilo se mi. Když to řeknete, když už se to nebojíte pojmenovat, něco z vás spadne.“

Z publika přichází další otázky. Jedna žena mluví o dětech závislých rodičů, jiná o pocitu viny, který mají ti, kdo s alkoholikem žili. Formánek přikyvuje. „To je těžké,“ říká tiše. „Ale ten, kdo pije, to musí udělat sám. Nikdo mu to do krku nenalévá.“

Z debaty se stává hluboké sdílení. Lidé mluví o strachu, o záchranářství, o tom, kdy přestat pomáhat.

„Říct: já na tom nechci být účastný, není necitlivé,“ zopakuje Formánek. „To je zdravé. Laskavost a nekompromisnost se nevylučují. Můžete být laskaví, ale musíte mít hranice.“

Jedna z posluchaček popisuje, jak se snažila být druhým oporou, až sama ztratila sílu. Formánek naslouchá a dodává: „Vím, o čem mluvíte. Ale devadesát procent lidí to samo nezvládne. Potřebují aspoň jednoho člověka, který jim řekne: ‚Není to lehké, ale můžeš.‘ A zachází s nimi jako s člověkem, ne jako s problémem.“

Z publika přichází poslední otázka: „Jak poznat, že je člověk vnitřně klidný, že už to má za sebou?“

Formánek se usměje. „Když vás těší obyčejné věci. Že si můžete otočit kohoutkem a teče teplá voda. Že si můžete jít kam chcete. Že si můžete jen tak sednout v parku. Ty drobnosti, které dřív člověk přehlížel, se stanou darem.“

Psaní, víra a klid po bouři

„Měl jsem obrovský strach, že když přestanu pít, nebudu umět psát,“ říká Josef Formánek. „Ale píšu dál. Ne díky alkoholu, ale navzdory němu.“

Popisuje, jak k němu přichází inspirace. „Vidím obrazy. A naučil jsem se, že když ten obraz přijde, musím ho hned napsat. Když si řeknu, že za pět minut, už to nikdy nebude stejné. Jednou jsem napsal kapitolu, která byla nádherná. Chtěl jsem ji vylepšit – a zničil jsem ji. Už jsem ji nikdy nenapsal tak silně.“

Zastaví se a dodá: „Když máte nápad, musíte začít hned. Protože to, co přichází, není z vás. Jste jen kanál. A jestli ho zavřete, už se neotevře.“

Víra

Když mluví o své víře, je klidný. „Dřív jsem nebyl věřící. Ale před pár lety jsem zažil večer, kdy na mě promluvil Bůh. Psychiatr mi řekl, že to byla halucinace náboženského typu. Ale já vím svoje. Já vím, že Bůh existuje. Že je u všeho. Že se před ním neschováte.“

V jeho hlase není fanatismus, ale pokora. „Víra mi dává smysl. Učí mě, že chovat se slušně neznamená chovat se slušně jen na veřejnosti, ale i když vás nikdo nevidí.“

Pak čte úryvek ze své knihy O tichu. „Tolik let jsem byl jak pařez vláčený kalnou řekou, tolik let jsem se rozbíjel o břehy. Až jsem chtěl, aby přišla ještě větší povodeň a všechno mě odnesla. Chtěl jsem ještě jednou potkat sám sebe a říct si, že si držím palce. A odpustit si.“

V sále je ticho.

„Každé utrpení vám něco dá,“ říká. „Vypadá to jako fráze, ale je to pravda. Když to přežijete a srovnáte si to v sobě, jste silnější než dřív.“

„Já jsem rád, že jsem to všechno prožil,“ pokračuje. „Nic bych neměnil. To, že mě to nesrazilo na kolena, mi dává sílu. Vím, že když tohle zvládnete, zvládnete všechno.“

Mluví i o svém novém životě, o lásce a rodině. „Potkal jsem člověka, s nímž tvořím kruh. Já jsem jeho druhá půlka, on moje. To je láska. Ne ta, kterou si musíte zasloužit, ale ta, která prostě je.“

A na závěr se vrací k tomu, co považuje za nejdůležitější: „Čáry v písku jsou cizí programy. To, co nám řekli rodiče nebo kamarádi, že musíme žít tak a tak. Ale my můžeme žít po svém. Můžeme se rozhodnout. Důležité je, aby to rozhodnutí bylo naše.“

„Život je hra,“ říká Formánek tiše. „Nikdo nemá právo ji hrát za vás. Jen vy se můžete rozhodnout, jestli půjdete dál. A když půjdete, zjistíte, že všechno, co jste přežili, mělo smysl.“

Po setkání

Když se večer s Josefem Formánkem uzavřel, lidé neodcházeli hned. Zůstávali stát, mluvili potichu, kupovali knihy, nechávali si je podepsat. Nebyl to konec, spíš ztišení.

Formánek působil stejně jako jeho slova – klidně, pokorně, bez potřeby přesvědčovat. Otevřel prostor, ve kterém se dalo dýchat. Mluvil o závislosti, ale hlavně o lidech, o síle přiznat si pravdu a zůstat člověkem.

Mnozí účastníci po večeru psali, že to pro ně bylo silné. Někteří mluvili o změně – o tom, že si po letech uvědomili, že i oni něco drží, co je svírá, že právě ten večer byl začátek změny.

Děkujeme za silný večer a budeme se těšit zase na další překračování Čar v písku

Autor: Tomáš Poucha

Foto: Barbora Doleželová

https://barboradolezelovaphoto.pixieset.com/magnolijosefformanek/