Etzler: Jak přežít extrém. A co to stojí?

Tomáš Etzler je typ člověka, na kterého si nejdřív musíte zvyknout. A pak už na něj nikdy nezapomenete. Jeho příběhy jsou plné chaosu, nasazení, tragédie i absurdního štěstí. Vystavěné na paradoxech a zvratech, ale bez romantizace. Všechny ty války, reportáže, výbuchy a útěky před granáty se totiž jednoho dne zhroutily do úplně jiné bitvy – o vlastní tělo, o mysl a o smysl toho, co dál.

A právě to je na jeho příběhu pro nás nejcennější. Ne ta fakta, kolik válek projel a kolik reportáží vyrobil, ale to, co udělal, když mu došly síly. Protože tam se láme příběh. A tam začíná být Etzler opravdu zajímavý.

ADHD jako motor i brzda

Když Etzler mluví o svém ADHD, nezní to jako stížnost. Zní to jako popis krajiny, ve které žije celý život. Už jako dítě utíkal ze školy, neuměl vydržet sedět, lékaři doporučili sport místo psychiatrie. Dodnes bere léky, které mu umožní z chaosu myšlenek vybrat tři. ADHD bylo jeho superschopností, ale i kryptonitem. Dalo mu předpoklady na válečné reportáže, ale zničilo ho v každodennosti. Když se ho zeptáte, co by se stalo, kdyby měli ADHD všichni, odpoví bez váhání: „To si nechci ani představit.“

Od fasád ke zpravodajství

Než se stal válečným reportérem, zkusil leccos. Umýval fasády, pracoval jako číšník, živil se různě. Do CNN se dostal postupně. Nejdřív jako člověk v zákulisí, „zajišťovač“. Nešlo o žádný raketový start, ale o řadu malých kroků, které vedly k větší zodpovědnosti.

Zlom přišel ve chvíli, kdy se chystal protest proti Světové bance v Praze. Etzler cítil, že tohle je něco, u čeho chce být. Šéfová ho odmítla. Ale on se nenechal. Chodil znovu. A znovu. A pak znovu – až podlehla. První výjezd? Afghánistán. A rovnou na několik měsíců. Není čas se rozkoukat. Skoro nespí, je pohlcený, zařizuje vše, co je potřeba, a večer míchá Red Bull s instantní kávou. Energii má, i když ostatní padají.

Be careful. Shit happens around him.

V CNN se brzy stává známým. Ne pro své ego, ale pro zvláštní magnetismus. Lidé si začínají všímat, že kolem Etzlera se dějí věci. Ve Fallúdže přežije minometný útok. V jednotce, se kterou byl den předtím na misi, druhý den umírají vojáci. Je na místech, odkud se ostatní stahují. Možná osud. Možná prostě to, že nikdy neřekl „ne“. Představují ho generálům: „To je Tomáš. Be careful. Shit happens around him.“

Příliš mnoho smyslu, příliš málo prostoru

Válka je jeho normální den. Chce být ten, kdo přinese svědectví. Kdo u toho byl. Kdo to viděl. Ale má to háček. Takový život si neříká o rodinu. Neříká si o domov. Neříká si ani o pauzu. A i když tehdy jede na vlně, někde v něm už začíná malá únava. Zatím tichá. Neprojeví se navenek. Ale zapisuje se do těla. Do hlavy. Do vztahů. Etzler tehdy ještě nemá rodinu, jen dospívajícího syna.

Když vám CNN přeroste přes život

Po čase zjišťuje, že jeho kolegové, kteří v CNN zůstali 15–20 let, mají všechno, jen ne děti, vztahy a přátele. Ta oběť je úplná. Neexistuje kompromis. Buď jste tam – nebo nejste vůbec. A on nechce jednou zůstat jen s kufrem a složkou reportáží. Neodchází kvůli krizi. Odchází kvůli předtuše.

Energizer, který se zastavil

Říkali mu „Duracell Bunny“. Pořád v pohybu, pořád ve střehu, pořád připraven vyrazit. Doma měl sbalený kufr, nabité baterie do kamer a noční telefonáty z CNN byly běžnou součástí dne. Když něco bouchlo, letěl – Afghánistán, Irák, Haiti, tsunami, Fukushima, Čína, demonstrace v Praze. Nikdy nebyl turista. Vždycky stál uprostřed. Žádné Vánoce, žádný klid. Nepřeháněl – jen si to nastavil tak, že jinak to nešlo.

A pak přišla chvíle, kdy už nedokázal zvednout kameru. Fyzicky. Psychicky. Stačilo se podívat na techniku a bylo mu špatně. Přišla vyčerpanost, která se nedala vyspat. Odmítl nabídku na Ukrajinu. Ne kvůli válce, ale kvůli dětem, které vezl nočním vlakem na lyže. A kvůli natrženému stehennímu svalu, který mu CNN rozhodně neplánovala proplatit.

Odjet, aby se dalo vrátit

Z CNN odešel vědomě. Kvůli rodině. Kvůli tomu, že už nechtěl promeškat další Vánoce, další pohřby, další narození. Viděl kolegy, kteří už nestihli nic. Kteří přišli o dětství svých dětí, o vnoučata, o všechno, co se nedá dohnat. A nechtěl skončit stejně. Přestěhoval se do Pekingu kvůli ženě, se kterou vztah nevydržel. Ale udělal to. Protože si to tehdy myslel správné. A nelituje.

Já jsem si myslel, že to je únava

Po všech válkách a katastrofách přijde návrat do Česka. Ne jako hrdina. Ale jako nezaměstnaný padesátník bez energie. Tělo říká dost. Hlava říká „něco dělej“. Ale Etzler nemůže ani otevřít knihu, ani se soustředit na film. V roce 2017 se vrací. Neplánovaně. Bez práce. Zničený, finančně nejistý, psychicky vyčerpaný. Popisuje to jako pád do vzduchoprázdna. Nic ho nebaví, pokud mu kolem hlavy nelétají kulky. Psychiatr v Torontu mu říká: „Vy si myslíte, že vás baví život. Ale vy potřebujete neustálé ohrožení, jinak necítíte vůbec nic.“ A on se tomu nedokáže ani zasmát. Protože ví, že má pravdu.

Zpět k obyčejnosti

Vrací se k lezení. Chodí na koncerty. Pomalu znovu čte. Ale to, co je nejtěžší, není činnost. Je to rozhodnutí, že svět bez výbuchů a adrenalinu stojí za žití. Běžný den může mít smysl. I bez kulky kolem hlavy. Neříká „restart“ nebo „nový začátek“. Říká prostě: „Byl jsem v šoku. Nevím, co jsem čekal. Ale bylo to těžký.“ Nejde o příběh vítězného návratu domů. Je to příběh člověka, který dlouho žil v extrému a pak musel najít úplně nový způsob existence. Ne proto, že by chtěl. Ale protože už jinak nemohl.

Psaní jako terapie

Začíná psát. První kniha je výzva. Nevěří si. Bojí se. Vždyť do té doby napsal jen reportáže. A diplomku. Ale jakmile se do toho zakousne, vznikne text, který prodá přes 60 tisíc kopií. A začne další etapa. Nejsou to výbuchy. Je to práce. Každodenní. Klidná. Dávkovaná. Není to náhražka za válku. Je to návrat k sobě. Psaní mu dává rytmus, smysl a rámec. Bez vize by se rozsypal. První kniha vyšla, další se píše, verze pro anglicky mluvící svět se připravuje. Má ambici prorazit. Ale není to ambice CNN. Je to hlubší. Je to touha po sdílení zkušenosti. Říká, že v sobě pořád má energii. Ale už ví, jak s ní pracovat. Už ji nechce jen vydávat. Chce ji vnímat.

A co teď?

Etzler neplánuje důchod. Neumí si ho představit. Nechce zpět do CNN. Nechce deadline. Nechce kufr připravený u dveří. Chce děti, psaní, besedy, výlety po malých městech. Chce se divit, co všechno je v Česku krásného.

Děti jako kotva

Dnes je především otcem. A to je role, kterou bere jako výsadu. Ví, co všechno prošvihnul. A o to víc si váží toho, co má teď. FaceTime už není náhražka – je to most. Vina nezmizela. Ale učí se s ní žít. Dává jí tvar. Dělá z ní zkušenost, ne zátěž. Vyměnil mise za Vánoce. Chůvy za tatínkovství. Duty free obchody za rodinné dárky. Až zpětně ho bolí, co všechno nechal být. Přiznává, že si tím musel projít, že tehdy volil jinak, protože to jinak neuměl. Ale dnes už ví, že to bolelo víc, než si připouštěl. Devět let svého nejstaršího syna neviděl. Dnes se snaží dohnat, co se dá. Do Švýcarska jezdí každý měsíc. Ale ví, že některé věci už nevrátí. A že vztah, kvůli kterému odešel z CNN, taky nevyšel.

Přepnutí optiky

Etzler už ví, že extrém není nutný. Že se dá žít i jinak než na hraně. A že svět, kde se nic neděje, může být největší událostí. Ptají se ho, co je pro něj dnes extrémní. Odpovídá: každý, kdo dělá věci naplno. Ať už je to válečný chirurg, horolezec nebo rodič, který se rozhodl být přítomný. Extrém není hluk. Je to rozhodnutí.

A co zůstane

Zůstaly příběhy. Zůstaly knihy. Zůstaly děti. Zůstala chuť žít jinak. Ne tiše, ale s rozvahou. Ne zběsile, ale s úmyslem. A hlavně – zůstala touha být tam, kde má být. Ne protože se to čeká. Ale protože to dává smysl a nemůže si vlastně ani pomoci.

Autor: Tomáš Poucha

Foto: Magnoli

Zdroj: Setkání Čáry v písku 15.4.2025