„Hudba je moje štěstí. A ve studiu mi bylo dobře“, říká v exkluzivním rozhovoru pro Magnoli hudební legenda. Co o sobě ještě řekl?
Vladimír Mišík je legendou české hudby. Jeho hlas zní už desítky let, jeho písně se staly nesmrtelnými a jeho příběh je fascinující. Přestože ho zdravotní stav donutil opustit koncertní pódia, hudbu dělat nepřestal. „Koncerty už bych nedal, ale ve studiu mi bylo dobře. Tam jsem si vybíral dny, kdy to šlo.“
Poslední album Vteřiny, měsíce, roky uzavírá trilogii nahrávek, kterou Mišík vytvořil s producentem Petrem Ostrouchovem. Jak vznikala nová deska? Jak se dívá na stárnutí? A jaké to bylo zjistit v sedmdesáti, že má sourozence na druhé straně světa? O tom všem je otevřený rozhovor, který jsme natočili u Vladímíra v jeho letenském bytě.
Hudba jako lék: „Když to publikum cítí, je to štěstí“
Muzika má podle vědeckých studií prokazatelně pozitivní účinky na lidskou psychiku i zdraví. Uvolňuje stres, snižuje úzkost a pomáhá nám cítit se šťastnější. A co na to Vladimír Mišík?
„Hudba byla vždycky radost. A když jsme hráli koncerty a viděli reakce publika, tak to bylo obrovské štěstí i pro nás muzikanty. To jsou okamžiky, které vás naplní.“
Dnes už na pódiu nestojí, ale hudba ho neopustila. Právě naopak. Jeho poslední album Vteřiny, měsíce, roky se stalo jedním z nejlépe přijatých počinů roku. Kritici i fanoušci mluví o „moderní rockové desce“ a chválí její přirozenost, plynulost a sílu. Je dokonce nominována na Cenu Anděl v kategorii album roku.
Natáčení bez kytary, ale s vášní
Album vznikalo podobně jako předchozí dvě – v úzké spolupráci s Petrem Ostrouchovem. „Petr mi poslal první nápady, já přidal texty. Jenže tentokrát už jsem nemohl hrát na kytaru. Artróza mi vzala možnost zmáčknout akord. To bylo smutné, ale naštěstí jsme našli jiný způsob, jak tvořit.“
Ostrouchov sestavil skvělou kapelu, která nahrávala živě ve studiu. „Ve studiu to bylo krásný. S muzikanty jsme prostě hráli a nahrávali. To je radostná práce. Žádné vrstvení a playbacky, prostě živá energie.“
Výsledkem je album, které působí přirozeně, lehce a zároveň silně. „Když mi to pustili, říkal jsem si, že mi to připomíná alba Cohena nebo Dylana. Prostě to plyne, má to duši“, zmiňuje v podcastu jeho moderátor Tonda Parma z Magnoli.
Poetika bez patosu
Mišík vždy zpíval poezii, ale patos se mu vyhýbal. „Nikdy jsem ho neměl rád. Příběhy se dají vyprávět i citlivě, přirozeně, bez tlačení na pilu.“
Na albu zazní i texty Michala Žantovského. „Jsme stejně staří, máme podobné zážitky. Michal napsal pár věcí, které mi byly hrozně blízké.“
Jedním z nejsilnějších momentů desky je závěrečná skladba Moudrost, která s ironickým nadhledem shrnuje přístup ke stáří. „Svůj život rychle utratit, nic nezískat, nic neztratit…“ zní jeden z veršů.
„Je v tom nadsázka i humor. A taky takový ten smířený pohled na život, že ono se nakonec nic tak strašného nestane.“
Setkání s bratry: Životní zázrak
Jedním z největších překvapení Mišíkova života bylo setkání se sourozenci, o kterých léta neměl tušení. „Myslel jsem si, že můj táta padl ve válce. Maminka to říkala, já jsem se s tím smířil. A pak najednou v sedmdesáti zjistíte, že máte na druhé straně světa velkou rodinu.“
Když se s bratry poprvé setkali, nebylo třeba slov. „Mladší bratr ke mně přišel, objal mě a řekl: Bro.“ To stačilo.
Tento nečekaný příběh inspiroval i píseň Brothers, která je jedním z vrcholů alba. „Když mi Petr Ostrouchov poprvé tu písničku pustil, říkal jsem si, že to je vlastně moje zpověď. Je to zázrak.“
Se sourozenci je dodnes v kontaktu. „Píšeme si přes Messenger, posíláme si vtípky, oni sem občas přijedou, já jsem byl u nich. Najednou máte rodinu, o které jste nevěděli. Krev není jen nějaká tekutina.“
Rodina, whisky a nostalgie
Mišíkova rodina je komplet umělecká – dcera Barbora hraje v divadle, synové Matěj a Adam jsou hudebníci. „Máme si pořád co říct. A když se mi něco nelíbí? Říkám, že mě to příliš nebaví. Negativní kritiku moc nepoužívám.“
A co jeho láska k whisky? „To není vášeň, jen mi ten nápoj prostě chutná,“ říká s úsměvem. Ale přiznává, že kvůli zdraví už si ji dopřává jen občas. „Teď už jen slzičku.“
Ohlížení, ale bez lpění
Mišík je mistrem nostalgie, ale nikdy se v ní neutápěl. „Vzpomínky jsou přirozené. Třeba když zpívám o dětství, o tom, jak jsme házeli tenisákem přes školu… ale nechci se v tom moc babrat. Život je teď.“
V sedmasedmdesáti už přirozeně přemýšlí o stáří. „Není to opojné období, ale člověk si na něj nemusí stěžovat. Pořád mám radost z věcí. Pořád mám chuť číst, poslouchat muziku, bavit se s lidmi.“
Co dál? Bude další album?
Trojice alb, kterou Mišík s Ostrouchovem natočil (Jednou tě potkám, Noční obraz a Vteřiny, měsíce, roky), působí jako ucelená trilogie. Bude pokračování?
„To já nevím. Inspirace musí přijít sama. A hlavně – člověk nikdy neví, kolik mu zbývá času.“
A na co se teď nejvíc těší? „Až sejdu schody,“ směje se.
Celý rozhovor si můžete poslechnout ZDE.
Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha
Foto: archiv Magnoli
Zdroj: Magnoli Universe
Článek vznikl s podporou AI.
