Řekli byste si, že to bude jasné. Duševně zdravý člověk? To je přece ten, kdo není na antidepresivech, nepropadá panice, nemá deprese, zvládá práci, vztahy, povinnosti a ještě si stíhá užít víkend. Možná občas chodí na jógu, umí naslouchat a směje se na fotkách. Hotovo.
Ale tak jednoduché to není. Ve skutečnosti nás většina má o duševním zdraví docela zkreslené představy – a to hlavně kvůli tomu, jak se o něm desítky let mluvilo a psalo. Celý svět ho totiž dlouho chápal překvapivě zúženě.
Mýtus „mentálního zdraví“: když „zdraví“ znamená „nic ti není“
Slovo mentální zdraví se používá pořád. Máme dny duševního zdraví, programy ve firmách, školy ho zmiňují v osnovách. Jenže zamysleli jste se někdy nad tím, co to vlastně znamená?
V tradičním medicínském modelu – který ovládl i psychologii a psychiatrii – bylo duševní zdraví definováno jako nepřítomnost nemoci. Nemáte úzkostnou poruchu, nemáte depresi, nejste závislí? Výborně. V diagnostickém manuálu DSM to znamená, že prostě „nemáte diagnózu“. Takový čistý štítek, jenže… nic víc.
Tahle definice byla už v 70. letech zpochybněna. Ukázalo se, že chybí základní věc: pozitivní vymezení zdraví. Když se mluví jen o tom, co zdraví není, nikdy se vlastně nedozvíme, co to je.
Navíc se mluvilo o mentálním zdraví, tedy o zdraví myšlení. Jenže my nejsme jen hlava – jsme také emoce, tělo, chování, vztahy, biologie. A právě proto je vhodnější mluvit o psychologickém zdraví, které zahrnuje celou tuhle komplexní, lidskou mozaiku. A dovoluje nám skutečně zkoumat, jak vlastně vypadá člověk, který je na „pozitivní straně spektra“.
Od „osvobození“ ke „sebeaktualizaci“: Maslowova cesta vzhůru
Na přelomu 50. a 60. let se psychologie začala pomalu vzpírat dvěma dominantním proudům: Freudově psychoanalýze (kde jsme otroky svých pudů) a behaviorismu (kde jsme reakční stroje). Začala se formovat tzv. Třetí síla – humanistická psychologie.
Jednou z jejích klíčových postav byl Abraham Maslow. Už v roce 1954 prohlašoval, že lidé by měli od života očekávat víc než jen „svobodu od paralyzující úzkosti“. A taky víc než jen přežívání bez bolesti.
Maslow věřil, že každý člověk má vrozenou vnitřní přirozenost – ale zároveň svobodu volby, a tedy odpovědnost za to, kým se stane. Skutečný člověk je podle něj svým vlastním tvůrcem.
Tím se lišil od Freuda i Skinnera. Zdravý vývoj osobnosti je podle Maslowa dán uspokojováním vrozených potřeb – od těch základních (jídlo, bezpečí, láska, uznání) až po ty nejvyšší: seberealizaci, neboli schopnost stát se tím, kým opravdu jsme.
Psychicky zdravý člověk je tedy podle něj ten, kdo:
Takový člověk je introspektivní, pravdivý, morální, tvořivý, citlivý vůči realitě i lidem kolem sebe. Nehledá jen přežití, ale smysl a pravdu.
A pokud člověk v tomhle růstu zaostává, nejde jen o „neúspěch“ – Maslow mluví o celkové nemoci osobnosti. Je to silné, ale výstižné.
Úzkost jako palivo pro život: Rollo May a realističtější verze zdraví
Maslowova představa o seberealizovaných jedincích byla krásná – ale pro mnohé až příliš ideální. Jaksi se v ní ztrácela každodenní realita. Stres. Strach. Úzkost.
Proto přišel v roce 1977 Rollo May se svým dílem The Meaning of Anxiety (Smysl úzkosti) a obrátil celou debatu jiným směrem. Řekl: Úzkost není problém. Je to životní síla.
Podle něj právě úzkost – pokud s ní naložíme správně – přináší napětí, tvořivost a růst. Je to důkaz, že žijeme vědomě. Strach a nejistota nejsou selhání, ale příležitosti ke změně. Věřil, že: „Kuráž nespočívá v absenci strachu a úzkosti, ale ve schopnosti jít vpřed, i když se bojíme.“
Právě konfrontací s úzkostí se stáváme silnějšími. Ne tím, že ji potlačíme, ale tím, že jí čelíme. V tomto zápase – často neviditelném, vnitřním – se rodí psychická odolnost i zdraví.
Zdravý člověk tedy není ten, kdo úzkost nikdy nezažije, ale ten, kdo se i navzdory ní rozhodne žít naplno. Hledat smysl. Přijmout výzvu života.
Měřitelné štěstí a vnitřní koherence
Zatímco May a Maslow nabízeli hluboké filozofické koncepty, věda se snažila jít i cestou dat. A tak vznikly výzkumy, které se pokusily měřit psychické zdraví v běžné populaci.
Již v 50. letech mluvil lékař Hans Selye o stresu jako o „opotřebení těla“, které vzniká vyčerpáním adaptační energie. Pozdější studie potvrdily, že lidé, kteří prožívají méně distresu, skutečně častěji nepotřebují lékařskou péči.
A výzkumníci z Rand Corporation později vytvořili jednoduchý model, který ukázal, že psychologicky zdravý člověk je ten, kdo:
Jednoduché? Ano. Povrchní? Ne nutně. Tato rovnováha emocí je překvapivě silný prediktor zdraví, kvality života i spokojenosti.
Jenže pořád tu chyběla odpověď: Jak se k tomu stavu vlastně dopracovat?
Další revoluce v pohledu
Odpověď přišla až od izraelského sociologa Aarona Antonovského, který se zabýval přeživšími holokaustu. Neptal se, proč lidé onemocní (patogeneze), ale jak si i navzdory extrémnímu traumatu dokážou zachovat zdraví a sílu (salutogeneze).
Zjistil, že nejdůležitějším faktorem je tzv. Pocit Koherence – tedy hluboký vnitřní postoj k životu, který se skládá ze tří pilířů:
A to je klíč. Antonovsky ukázal, že i v těch nejhorších podmínkách může člověk přežít a rozkvést, pokud věří, že to celé má nějaký význam.
Koherence není o tom, že je život snadný. Ale o tom, že se v něm neztratíme.
Ohlédnutí a inspirace
Téma pozitivního psychologického zdraví je jako skrytý podtext v našich životech – není tolik vidět, ale neustále zní v pozadí.
Ve věku, kdy se lidé ohlížejí, bilancují, odcházejí z práce, mění role ve vztazích nebo zůstávají sami se sebou, nabývá na významu.
Psychicky zdravý člověk po padesátce nevede život bez stresu a pochybností. Ale ví, kdo je. Umí čelit strachu. Hledá smysl. Umí říct: „Ne vždy je to snadné, ale většinu času se cítím dobře. Klidně. Naplněně.“
Možná že, jak říká Thoreau, „masa lidí vede život tichého zoufalství“. Ale možná také masa psychicky zdravých lidí vede život, který je tichý, smysluplný, klidný – a hluboce naplňující. A to je ten nejlepší cíl, který si můžeme dát.
Autor: Tomáš Poucha, David Seibert
Foto: pexels.com
Zdroje:
https://iai.tv/articles/everything-you-know-about-happiness-is-wrong-auid-1763
https://en.wikipedia.org/wiki/Sense_of_coherence
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1695733/
https://www.apa.org/news/press/releases/stress
https://www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK435861/
Sedíte u rodinné večeře a držíte to už třetí týden. Ve všední dny nepijete, moučník necháváte být, po jídle jdete radši ven. Doma vám to jde skoro samo. A pak hostitelka nalévá, zastaví se u vašeho prázdného skla a s úsměvem dodá: „No tak, to si dneska nedáš ani skleničku?
Je půl třetí odpoledne a vy sedíte u stolu čtvrtou hodinu v kuse. Záda ztuhlá, šíje jako ze dřeva, myšlenky pomalejší než ráno. Po obědě přišel útlum, který znáte — a s ním tichý slib, že „dneska si po práci půjdete zacvičit".
Je večer a na displeji telefonu svítí 9 214 kroků. Skoro splněno, dnes to byl dobrý den. Chodíte každý den — se psem, do práce, na nákup. Trochu vás mrzí, že „to není žádný sport", je to jenom chození.
Se psem chodíte stejnou trasu kolem domu už léta, ráno na autobus a večer zpátky. Je to zvyk, ne rozhodnutí — nikdy jste o tom nepřemýšleli jako o tréninku. Když se vás kolegyně, která třikrát týdně běhá, zeptá, jestli taky sportujete, zaváháte.
Půl třetí ráno. Oči otevřené. Myšlenky se rozběhly dřív než vědomí stihlo říct ne. Padesátidvouletý muž se vzbudí bez zjevného důvodu. Žádný hluk, žádný rušivý sen. Jen najednou je vzhůru s pocitem, že ho čeká náročný den — přestože si večer myslel, že je v klidu.
Tři měsíce chodíte do posilovny přesně podle plánu — pondělí, středa, pátek, nic nevynecháváte. Přesto jste od druhé poloviny odpoledne unavení a večer dosednete na gauč s pocitem, že tělo je vypnuté, i v den, kdy jste cvičili.
Pondělní ráno v dubnu. Budík v sedm. Za oknem šedé nebe. Čtyřiapadesátiletá žena vstane, rozsvítí světlo v koupelně, udělá kávu a sedí nad telefonem třicet minut, než vyjde ven. Celý den pak zívá.
Kolem padesátky se dá cvičit roky a přemýšlet o svalech jenom jako o nástroji. Něco, co zvedne tašky z kufru auta, udrží rovná záda u počítače, umožní vyjít do třetího patra bez zadýchání.
Sklenka červeného k večeři. Druhá u filmu. Příjemné teplo, ramena povolí, oči těžknou. Usnete dřív než obvykle a s pocitem, že jste si konečně dali to, co tělo potřebuje. Pak se vzbudíte ve tři čtvrtě na čtyři.
Tři týdny fungovalo skoro všechno. Ranní pohyb, jídlo s dostatkem bílkovin, večerní rituál před spaním beze zbytečného světla z telefonu. Kalendář na ledničce má tři čisté řady odškrtnutých dní.
Je půl jedenácté večer. Ložnice vyvětraná, světla ztlumená, telefon odložený. A přesto ležíte a nejde to. Tělo je unavené, ale jako by neumělo přepnout do spánku. Většina lidí v takové chvíli hledá vinu v hlavě — ve starostech, v kávě po obědě, v tom, že „neumí vypnout".
Na jaře to vzal vážně. Po večeři začal chodit, upravil jídelníček, přihlásil se do posilovny. První dva týdny to šlo skoro samo — ráno se probudil s chutí a večer si tenisky obul bez přemýšlení.
Pětapadesátiletý muž je tři měsíce zpátky v posilovně. Chodí dvakrát týdně, poctivě. Přidal bílkoviny, po tréninku strečink, doma činky. A přesto ho svaly bolí dýl než dřív, síla se skoro nehne a ráno vstává, jako by večer vůbec necvičil.
Rozhodnutí padlo v neděli večer. Od pondělka hodina cvičení denně a konečně pořádná změna jídelníčku. První tři dny jdou skvěle — energie, hrdost, pocit, že tentokrát to vyjde. Pak přijde středa.
Stojíte na váze. Číslo je tam, kde být nemá — vyšší než před třemi lety, přestože jíte přibližně stejně. Lékař řekne „to je věk" a má pravdu, ale tahle odpověď nic nevysvětluje. Věk je zkratka za čtyři konkrétní fyziologické mechanismy, které mají přesná jména a které lze z velké části ovlivnit.
Neděle před polednem, košík plný věcí, kterým byste před deseti lety řekli „docela zdravé". A přesto za tři roky přibylo sedm kilogramů. Co třída výrobků zvaná ultra-zpracované potraviny s tělem skutečně dělá — proč se jich jí automaticky víc, proč to po čtyřicítce bolí víc, a co s tím konkrétně v úterý v Bille.
Muž, dvaapadesát let. Po poslední preventivní prohlídce před dvěma lety přestal doslazovat kávu. Začal kupovat celozrnný chleba místo bílého. Omezil pečivo, dvakrát týdně chodí do posilovny. Dnes sedí znovu u svého praktika. Krevní tlak trochu nad hranicí, cholesterol „hraniční", a pas — o dva centimetry víc než posledně.
Ráno po čtyřicetiminutové cestě autem vystoupíte a noha se na chvíli nechce narovnat. Není to bolest — je to ztuhlost, mírná a krátká, tělo potřebuje pár vteřin, než se rozjede. Před deseti lety jste si toho nevšímali.
Probudíte se po celkem slušné noci a stejně vstáváte s pocitem, že vám něco chybí. Ne bolest, ne teplota, nic, co byste popsali lékaři jako příznak. Jen tupá únava, která se drží celý den a druhý den je zase tady.
Pátý deník za deset let. Nebo osmý — přesné číslo se ztratilo. Jo-jo efekt zvenku vypadá jako selhání vůle. Uvnitř probíhá přesný opak: tělo dělá přesně to, co má. Co se při každém cyklu hubnutí a návratu skutečně děje — a kudy vede cesta ven, ne další rychlou dietou.
