Jan Svěrák: Ze špičkového režiséra člověk hledající smysl života

Jan Svěrák je jedním z nejuznávanějších českých režisérů, držitelem Oscara a tvůrcem filmů, které znají miliony diváků. Přesto se v posledních letech rozhodl opustit svět reflektorů, soutěže a veřejného uznání. Nyní nachází radost v prostých chvílích – v práci na chalupě, dlouhých procházkách bosky nebo v plachtění s rodinou. Jeho příběh je inspirací pro každého, kdo cítí, že je čas zpomalit a přehodnotit životní priority.

Co byste dělal, kdybyste nebyl režisérem?

„To už vlastně dělám,“ odpovídá Svěrák s úsměvem. Když se ho ptají, čím by byl, kdyby nebyl režisérem, mluví o své zálibě v pozorování přírody, manuální práci a rodinných aktivitách. „Dnes jezdím na plachetnici, pracuju na chalupě a třeba sleduju, kdy přiletí vlaštovky a jak vychovávají mladé. Baví mě být tady a teď,“ popisuje svůj současný životní styl.

Už od dětství měl však k umění blízko. „Rád jsem kreslil, plácal z hlíny a natáčel amatérské filmy. K tomu nikoho nepotřebujete – a když se vám něco nepovede, prostě to zahodíte,“ vzpomíná.

Sochařem, architektem nebo dokonce řidičem autobusu – to jsou povolání, která by ho podle jeho vlastních slov bavila. „Řidič autobusu má radost z toho, že doveze lidi na místo. Ta okamžitá satisfakce, kdy nemusíte plánovat rok dopředu, mě lákala,“ vysvětluje.

Úspěch jako dvojsečný meč

Kariéra režiséra ho však zavedla jinam. Po studijním Oscaru v mládí přišly další triumfy, včetně prestižního ocenění za film Kolja. To však přineslo i nečekané výzvy. „Soška Oscara vám na jednu stranu otevírá dveře. Díky ní můžete oslovit hvězdy nebo pracovat s velkými produkcemi. Ale zároveň nastavuje laťku očekávání, a to nejen diváckého, ale i vašeho vlastního,“ říká Svěrák.

Náročnost těchto očekávání ho postupně začala unavovat. „Vždycky jsem se snažil posouvat laťku. Po Tmavomodrém světě jsem chtěl udělat anglicky mluvený film. Psali jsme scénáře, plánovali seriály, ale nic se nepovedlo,“ přiznává. Jeho energii pak směřovaly osobnější projekty, jako film Kuky se vrací.

„Tam šlo o čistou radost. Chtěl jsem natočit něco bláznivého – loutkový film s reálnými postavami v lese. To už nebyla soutěž,“ vzpomíná na jedno z nejsvobodnějších období své kariéry.

Zlomové rozhodnutí

Svěrák postupně cítil potřebu zpomalit. K tomu ho dovedly nejen úspěchy, ale také prohry. Klíčovým bodem byl film Betlémské světlo, který kvůli pandemii a válce na Ukrajině nepřilákal diváky. „Zůstala z toho obrovská finanční ztráta. Ale mně to paradoxně pomohlo. Uvědomil jsem si, že už nemusím. Už nejsem závislý na tom, co si o mně kdo myslí, nebo na tom, kolik diváků přijde do kina,“ říká.

Odchod od filmu mu umožnil věnovat se rodině a hledání hlubšího smyslu života. „To, co jsem dřív dělal, byla pořád jenom soutěž. Dnes už soutěžit nepotřebuju,“ shrnuje Svěrák svůj přerod.

Duchovní rozměr a hledání světla

Cesta, kterou se vydal, není jen o fyzickém klidu, ale i o duchovní introspekci. „Člověk by měl najít světlo uvnitř sebe a přestat čekat, až mu ho někdo jiný nasvítí zvenku,“ zamýšlí se. Tímto přístupem se inspiroval i v Jungově teorii o životní dráze člověka.

„Jung říká, že mládí je o dobývání světa a získávání postavení. Ale po poledni života je čas začít hledat hloubku – nahoru k duchovnu nebo dolů do svého nitra,“ vysvětluje.

Kromě meditace a kontemplace našel inspiraci i ve snech a práci s nevědomím. Každé ráno si zapisuje své sny a věnuje se jejich výkladu. „Moje nevědomí ví, že ho beru vážně. Skrze sny a tarot se učím rozumět tomu, co se děje uvnitř mě,“ říká.

Inspirace pro každého

Jan Svěrák dnes hledá radost v přítomném okamžiku. Ačkoli už netvoří filmy, jeho příběh je sám o sobě zdrojem inspirace. „Uvědomil jsem si, že spousta lidí nemá možnost zpomalit, ať už kvůli práci nebo rodině. Ale pokud tu možnost máte, měli byste ji využít,“ zdůrazňuje.

Jeho slova vybízejí k tomu, abychom přehodnotili svůj vztah k výkonu a začali více vnímat, co nás skutečně naplňuje. Přítomný okamžik je někdy tím největším úspěchem, kterého můžeme dosáhnout.

Celý rozhovor si můžete pustit ZDE

Autor: Tomáš Poucha, použití umělé inteligence pro shrnutí rozhovoru

Foto: Magnoli.cz

Zdroje: Rozhovor Magnoli