Jed: společenský status a jak nás pomalu otravuje

Představte si běžnou poradu v české firmě. Šéf sedí na konci stolu, před sebou poznámkový blok značky Moleskine, všichni ostatní opatrně sledují jeho reakce. Asistentka, která si dovolí přijít o pět minut později, se tváří provinile. Ale stejný šéf, když má schůzku s generálním ředitelem, stojí před zasedačkou už deset minut předem a nervózně uhlazuje kravatu.

Kdo z vás tohle nikdy neviděl, ať zvedne ruku. Nikdo? Není divu. Status – tedy společenské postavení, prestiž, uznání – je fenomén, který prosakuje do všech koutů našich životů. V práci, v rodině, na golfovém hřišti i na Facebooku.

Status jako evoluční relikt

Biologové by řekli: status je pozůstatek z dob, kdy našim prapředkům šlo o přežití. Dominantní samec měl přístup k lepším zdrojům a partnerkám, ostatní se museli spokojit s drobky. A i když dnes už lovíme maximálně tak akční slevu na dovolenou u moře, naše mozky pořád vyhodnocují, kdo je „nahoře“ a kdo „dole“.

Antropolog Ernest Becker to trefně shrnul: jsme „bohové s konečníkem“. Umíme psát symfonie, stavět mosty přes Vltavu a posílat sondy k Marsu, ale pořád se pereme o to, kdo sedí u okna a kdo u uličky.

Česká specifika: chalupa, auto a tituly před jménem

U nás v Česku má status trochu jiné formy než třeba v Silicon Valley. Ano, luxusní auto a exotická dovolená fungují všude, ale Češi mají své vlastní statusové symboly:

• Chalupa nebo chata. Čím víc metrů čtverečních a čím blíž Šumava, tím víc se kamarádi tváří obdivně.
• Akademické tituly. Kolik lidí znáte, kteří si nechají posílat dopisy na „Ing. arch. Jan Novák, Ph.D.“? V zemi, kde má maturitu půlka populace, se každý titul navíc počítá.
• Značkové outdoorové oblečení. Čech na horách v neznámé bundě je podezřelý. Gore-Tex je vstupenkou do statusového klubu.

Je to vtipné – ale někdy i smutné. Protože když se příliš upínáme k těmto statusovým hračkám, uniká nám něco mnohem důležitějšího.

Proč je status jedovatý

Na první pohled se zdá, že honba za statusem může motivovat. Vždyť díky soutěži vznikají inovace, firmy, umění. Jenže ve skutečnosti je status hra s nulovým součtem: někdo vyhrává jen proto, že jiný prohrává.

• V práci: manažer, který se bojí o svou židli, málokdy podporuje kolegy, kteří by ho mohli zastínit.
• Na sociálních sítích: místo sdílení radosti se často porovnáváme – kdo má víc lajků, lepší dovolenou, šťastnější rodinu.
• V osobním životě: i vztahy mohou být zatíženy tím, kdo vydělává víc, kdo má lepší kontakty nebo kdo vypadá „mladší“.

Výsledkem je úzkost, závist a věčná nespokojenost. Sociologové mluví o hedonické adaptaci: jakmile si na vyšší status zvykneme, rychle nám přijde normální a začneme toužit po dalším.

Cesta ven: místo statusu soucit

Existuje ale protilátka. Říká se jí soucit – schopnost vidět v druhém člověku lidskou bytost, nikoli schůdek na žebříku. V českém prostředí to nejsnáze poznáme podle lidí, kteří si váží uklízečky stejně jako ředitele. Vědí, že důležitější než titul je to, jaký člověk skutečně je.

Psychologické studie ukazují, že lidé, kteří pěstují soucit a vděčnost, mají lepší duševní zdraví, méně trpí depresemi a jsou spokojenější ve vztazích. Zní to jednoduše – ale je to možná ta největší revoluce, jakou můžete udělat ve svém životě.

Jak to trénovat v české realitě

• Začněte u jmen. Naučte se znát jména lidí, kteří vám vaří kávu, čistí kancelář nebo opravují výtah. Oslovit někoho jménem je malý, ale mocný projev respektu.
• Vyměňte porovnávání za zvědavost. Místo „co má on a já ne“ se zkuste ptát: „co se od něj můžu naučit?“
• Zpomalte. Nenechte si diktovat tempo sociálními sítěmi. Místo nekonečného scrollování si všimněte, kdo sedí naproti vám u stolu.
• Přepište statusové symboly. Nechte si záležet ne na tom, co vlastníte, ale na tom, jak se k lidem chováte. V 60 letech už nikdo nevzpomíná, jestli jste měli Volvo nebo Škodovku. Ale pamatuje si, jestli jste byli laskaví.

Co z toho? 

Indický filosof Krishnamurti řekl: „Není známkou zdraví dobře se přizpůsobit hluboce nemocné společnosti.“ Statusová hra je přesně tou nemocí – tváří se přirozeně, ale pomalu nás otravuje. Vysvobození není v tom vyhrát, ale v tom, přestat hrát.

Možná je čas začít novou hru. Hru, kde není cílem stát na vrcholu, ale jít společně.

Autor: David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: Pexels.com

Zdroje:

• https://www.psychologytoday.com/us/basics/status
• https://www.nature.com/articles/s41562-019-0759-0
• https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC6422509/
• https://www.moretothat.com/