Když děti odcházejí: proč jejich svoboda bývá těžší pro rodiče než pro ně samotné

„Máma mi první měsíc volala každý večer. Ne aby se zeptala, jak se mám, ale jestli jsem jedl.“

Takhle popisuje svůj začátek na vysoké škole jeden z pražských studentů. Směje se tomu, ale jen napůl. V pozadí té historky se skrývá něco hlubšího: okamžik, kdy se mezi rodičem a dítětem stane tichá, nevyřčená změna. Dítě odchází, ale rodič zůstává – a jeho život se musí znovu přeskupit.

Fenomén prázdného hnízda, vědecky

Psychologové tomuto období říkají empty nest syndrome, syndrom prázdného hnízda. Typicky se objevuje kolem padesátky – tedy přesně v období, kdy rodiče začínají bilancovat. Výzkumy (např. studie Amsterdamské univerzity, 2019) ukazují, že až 40 % matek a asi 25 % otců pociťuje po odchodu dětí kombinaci smutku, ztráty smyslu a nejistoty v tom, jak vypadá jejich role dál.

Zajímavé je, že z pohledu dětí – tedy těch, kteří skutečně odcházejí – bývá přechod často snazší. Studenti popisují směs euforie, strachu, ale i pocitu, že „konečně žijí svůj život“. Ve skutečnosti jsou ale oba póly stejné mince: děti zkoušejí nezávislost, rodiče zkoušejí pustit kontrolu.

Nový výzkum ukazuje: nejde o ztrátu, ale o přeskupení identity

Britská psycholožka Gillian Ragsdaleová popsala, že období po odchodu dětí může být paradoxně jedním z největších restartů v životě. Vysvětluje, že rodičovství vytváří silnou identitu pečovatele – člověka, jehož denní rytmus, myšlenky i hodnoty se točí kolem potomků. Když tato role náhle skončí, mozek reaguje podobně jako při ztrátě práce nebo partnera.

Ale zde je klíčový rozdíl: nejde o ztrátu objektivní (děti nezmizí), nýbrž o změnu vztahové rovnováhy. A právě to je pro mozek často náročnější.

Jak to vidí studenti: „Najednou se s mámou bavíme jako dospělí.“

Z rozhovorů mezi studenty (a to napříč obory) vyplývá, že i oni si všímají proměny vztahu. Zatímco v prvních týdnech po nástupu na univerzitu často cítí tlak dokazovat, že „to zvládnou“, po čase se vztah k rodičům přirozeně posune.

„Dřív jsme se hádaly o hloupostech. Teď si voláme jednou týdně a je to úplně jiné. Méně o mně, víc o nás,“ říká Klára, studentka statistiky.

Právě tato proměna bývá zlomová: dítě přestává být objektem péče a stává se partnerem v rozhovoru. Kvalitní vztahy po odchodu dětí podle americké psycholožky Susan Krauss Whitbourneové často nabývají na hloubce – ovšem jen tehdy, pokud rodiče dovolí dětem samostatnost.

Proč některým rodičům trvá „pouštění“ déle?

Největší rozdíl bývá mezi rodiči, kteří měli během života více „rolí“ (např. pracovní, partnerské, přátelské), a těmi, kteří většinu energie investovali výhradně do rodiny. Ti druzí zažívají silnější pocit prázdnoty.

Studie publikovaná v Journal of Family Psychology (2021) ukazuje, že rodiče s aktivním profesním či sociálním životem vykazují o 35 % menší riziko rozvoje úzkostí po odchodu dětí.

Zjednodušeně řečeno: čím víc je váš život postavený na jedné ose (péče o děti), tím větší otřes nastane, když ta osa zmizí.

Co s tím?

Neexistuje univerzální rada, ale několik věcí funguje spolehlivě:

1. Dát odchodu rituál.

Loučení nemusí být jen bolestné – může být i symbolické. Společná večeře, dopis, výlet… něco, co dá oběma stranám pocit uzavření jedné kapitoly.

2. Najít si „vlastní vysokou školu“.

Zkuste něco nového: kurz, jazyk, cestování, dobrovolnictví. Studie Harvard Adult Development (nejdelší výzkum štěstí na světě) potvrzuje, že nová učení a sociální vazby po padesátce dramaticky zlepšují psychickou pohodu.

3. Přijmout novou rovnováhu.

Děti se neodtrhávají – jen se rozšiřuje prostor, kam mohou oba růst. Psychologové mluví o „třetí fázi vztahu“, kdy mezi rodičem a dítětem vzniká dospělý respekt, založený na volbě, nikoli na závislosti.

4. Nebát se si přiznat smutek.

Nejde o slabost. Emocionální „zármutek po odchodu“ je běžný a většinou do několika měsíců odezní. Pokud ne, stojí za to o něm mluvit – s partnerem, psychologem, nebo i s dětmi samotnými.

Možná jste si jen vyměnili role

Odchod dětí na vysokou školu není konec rodičovství – je to jeho druhá fáze. Ta, ve které už děti nepotřebují vaši kontrolu, ale vaši důvěru. A možná, když se přestanete bát jejich dospělosti, zjistíte, že vám ji vlastně trochu závidíte. Protože i vy teď můžete znovu začít – jen tentokrát podle sebe.

Autor: Tomáš Poucha

Foto: Pexels.com

Zdroje:

• https://www.apa.org/news/press/releases/2021/07/empty-nest-syndrome
• https://www.journaloffamilypsychology.org
• https://www.harvardstudyofadultdevelopment.org
• https://www.uva.nl/en/content/news/2019/09/empty-nest-parents-study.html
• https://www.psychologytoday.com/us/blog/fulfillment-any-age/2020/when-your-children-leave-home