Klára Vytisková: „Musela jsem se odhalit. Jinak by to nedávalo smysl“

Zpomalit a říct všechno nahlas

Zpěvačka a autorka Klára Vytisková sedí ve studiu a mluví klidně, jako by nikam nespěchala. Možná to souvisí s listopadovým počasím, možná s obdobím života, v němž se právě nachází. A možná to souvisí i s tím, co říká: „Melancholie je podle mě radost i lítost. Oba ty pocity dohromady. A když je život plný kontrastů, je to zajímavé.“

Její aktuální album Vega vznikalo v čase, kdy cítila, že je potřeba zpomalit. Přestože kolem ní běží rychlý život plný povinností, dětí a koncertů, vnitřní hlas jí říká něco jiného. „Listopad nám říká: sedni si, zalez, čti si. Ale realita tomu moc neodpovídá. Je tam napětí mezi tím, co chceš, a co musíš. A právě tenhle rozpor je nosným tématem celé desky.“

Vega jako hvězda i nadhled

Název alba odkazuje na hvězdu Vega, ale i na dětské pořady, které Klára kdysi sledovala. „Vega Rosa Magion, to jsem milovala. Ale zároveň mě lákala samotná myšlenka nadhledu. Podívat se na život z výšky. A třeba večer, když děti usnou a sedíme s manželem na balkoně a díváme se na hvězdy, má to sílu. Ty každodenní věci se najednou zdají malicherné.“

Deska vznikala po částech – nejdřív jako dvě EP, později se propojila v jeden celek. Každá část přitom představuje jiný svět: „Jedna je o tom, co se mi děje v hlavě, druhá je o tom, co se děje, když s těmi myšlenkami vyjdu mezi lidi. Indoor a outdoor. Natočila jsem ke všem skladbám klipy, dohromady tvoří krátký film.“

Přechod k češtině: krok do nejistoty

Jednou z nejvýraznějších změn je jazyk. Klára Vytisková dříve zpívala téměř výhradně anglicky. Bylo to přirozené, protože na té hudbě vyrůstala. Milovala Stevieho Wondera, Dianu Ross, soul, zvuk hammondek a vintage syntezátorů. „Všichni mi říkali: Kláro, zpívej česky. Ale mě bavila ta show, ten svět. A navíc mě silně ovlivnila i Zuzana Navarová, přes tátu, který s ní hrával. Takže i české písně pro mě byly silné – jen jsem na ně neměla odvahu.“

Zlom přišel během covidu. „Měla jsem víc času. A chtěla jsem, aby texty šly rovnou k lidem. V angličtině jsem na koncertech musela vysvětlovat, o čem zpívám. V češtině je to přímější.“ I když si uvědomovala, že čeština je těžší na frázování, šla do toho naplno. A jak sama říká, některé věci prostě přijdou ve správný čas. „Říkali mi, že zním jako Slovenka. Asi jo. Ale i to k tomu patří.“

„3 000 dní“: trauma, které se nedá obejít

Písní, která rezonovala nejsilněji, je 3 000 dní. Jemná, ale silná skladba, která tematizuje zkušenost se zneužíváním v dětství. Klára o tématu mluví opatrně, ale neuhýbá. „Je to o tom, jaké to je, když ztratíš důvěru. Když se jako dítě musíš starat o věci, které ti nenáleží. A pak v dospělosti chodíš na terapie, abys to všechno nějak pochopil.“

Nechtěla vyprávět svůj příběh doslova. Ale cítila potřebu jít s pravdou ven. A ozvala se jí spousta lidí. „Někdo napsal, že kdyby si tu píseň poslechl dřív, možná by byl dneska spokojenější. To je pro mě obrovsky silné. Nejde o detail. Jde o emoci, kterou zná víc lidí, než si myslíme.“

Z „ty“ na „já“

Na začátku psala texty ve druhé osobě. „Říkala jsem: ty cítíš, tobě se stalo… Ale pak mi Jenda Vávra, se kterým jsem texty konzultovala, řekl: Kláro, ty mluvíš o sobě. Tak proč se schováváš?“ Všechny texty tedy přepsala. A uvědomila si, že právě tahle změna byla zásadní. „Rozhodla jsem se, že se odhalím. Jinak by to nedávalo smysl.“

Hudba mezi dětmi, nitěmi a hrnci

Skloubit tvůrčí proces a rodinu není jednoduché. Klára má tři děti – Emílii, Olivii a Alfonse. „Matka tří dětí si sežene hlídání, navaří jídlo a odjede do Doubice do bývalé fabriky na nitě. Tam si přiveze dva producenty, tři muzikanty – a manžela, který nahrává bicí.“

Na natáčení vozí vlastní catering. Nejde o rozmar, ale o zvyk. „Jsem zvyklá se starat. Dělám to tak celý život. I když točím klip, nejdřív řeším jídlo, až pak kameru.“ Hudba a domácnost se u ní nevylučují. Jsou součástí téhož života.

Oblečení s příběhem

Vedle hudby má Klára silný vztah k oblečení – konkrétně k oblečení z druhé ruky. A k věcem, které mají příběh. „Schovávám dětem oblečení do krabic. Až jim bude patnáct, dostanou je. Budou to poklady. Originální kousky, které nikdo jiný mít nebude.“

V dětství dostávala pytle s věcmi od tety z Milána a dodnes si pamatuje, jaké to bylo je otevírat. „Bylo to jak Vánoce. Každá věc měla minulost. A já jim chci dát něco podobného.“

Klid, tarot a cvičení

Na otázku, jak pečuje o své duševní zdraví, odpovídá bez váhání. „Chodím na terapie. Potřebuju si srovnat věci z dětství. Aby mě to neovlivňovalo v tom, co žiju teď.“

Každý den si ráno vyloží kartu z tarotu. Ne jako věštbu, ale jako nástroj. „Pomáhá mi to zaměřit se na téma dne. Srovnat si to v hlavě.“ Pije zelený čaj, začala cvičit. „Nikdy jsem necvičila. Ale po čtyřicítce jsem začala. A dává mi to smysl.“

Už se neschovávám

Ačkoli byla známá výrazným stylingem a scénickým vystupováním, dnes říká, že kostýmy byly i formou úniku. „Dřív jsem se bála jít bez make-upu na rohlíky. Co když mě někdo pozná a řekne si – tohle je Klára? Včera byla na pódiu jiná.“

Sama sebe dnes vnímá jinak. „Musela jsem si najít základní Kláru. A až pak na ni zase vrstvit další věci. Teď už vím, kdo jsem.“

Co by měla vědět další generace?

Když mluví o dětech, mluví hlavně o vztazích. „Nejde o to, co si pamatují nebo jaký styl si odnesou. Ale že spolu doma večeříme. Že se bavíme. Že když je problém, tak ho řešíme. Bez křiku. V klidu.“A i když se často mluví o mladé generaci jako o přecitlivělé, má k tomu jasný postoj. „Jestli to znamená, že jsou schopní o věcech mluvit, že se nebojí říct, co cítí, tak je to skvělé.“

CELÝ ROZHOVOR NAJDETE ZDE

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.