Kristýna Janáčková: Cesta zpátky k sobě začala, když jsem všechno ztratila

Herečka Kristýna Janáčková zažila, co znamená ztratit pevnou půdu pod nohama. Mateřství ji vyčerpávalo. A ona sama přestávala věřit, že ještě vůbec ví, kdo je. Pomoc nenašla v pohodlí, ale v bolesti – v tichu, v tmě, na 300 kilometrů dlouhé pouti do Santiaga de Compostela. Šla pěšky. Bez kompromisů. A právě tam, v námaze a samotě, našla něco, co považuje za zásadní životní zlomy – návrat k sobě. To navíc ještě netušila, že ji za pár let čeká rozpad partnerského vztahu.

Ztráta důvěry v sebe sama

„Po porodu jsem se úplně ztratila,“ říká hned v úvodu. „Nevěděla jsem, kdo jsem, jakým směrem se vydat. Přestala jsem se mít ráda, přestala jsem si věřit. A i když byl můj život naplněný, připadala jsem si vyčerpaná a vyprázdněná.“

Zní to jako protimluv, ale není. Kristýna mluví o tom, jak snadno se žena po porodu rozplyne v rolích, potřebách, každodennosti. A jak těžké je říct nahlas, že potřebuje něco jiného. Sama sebe.

„Dlouho jsem to neřekla. Ale pak přišla chvíle, kdy jsem věděla, že musím pryč. Sama. Ne do wellnessu, ne na víkend. Ale jinam. Do ticha. Do sebe.“

Pouť, která bolela. Fyzicky i duševně.

Když se rozhodla jít do Santiaga, měla doma tříletého syna. Přesto odešla. „Byla jsem přesvědčená, že jestli teď neudělám něco zásadního, ztratím se úplně.“

Cestu šla s kamarádkou, ale každá po svém. A hned třetí den přišla bolest: záněty, odřeniny, únava, puchýře, kulhání. Ibuprofen třikrát denně, slzy u cesty, chuť to vzdát.

„Seděla jsem na patníku a říkala si, že pojedu autobusem. Ale vždycky se stalo něco, co mě postavilo na nohy. Znamení. Laskavost cizince. Kousek ticha.“

Psychicky to bylo možná ještě horší. Stesk po synovi ji svíral. „Zakázala jsem si dívat se na fotky. Kdyby mi někdo poslal jeho obrázek, zhroutím se.“

A přesto šla dál. Ne proto, že by byla silná. Ale proto, že věděla, že jiná cesta není.

Ticho. A konečně klid.

V druhé půlce pouti se něco změnilo. Přestala plánovat. Přestala se bát. Jen šla. Vnímala krajinu, hledala jídlo, místo na spaní. Nic víc.

„Najednou přišel ten klid. Nemyslela jsem na včera, neřešila zítřek. Byla jsem tady a teď. A tam, v tom jednoduchém bytí, se stalo něco zásadního – začala jsem znovu vnímat samu sebe.“

Kristýna si po celou dobu psala deník. Od malička je zvyklá zapisovat, co cítí. Psaní je její terapie. I proto z těchto zápisků později vznikla její kniha S mámou poutníkem.

Mateřství bez příkras

Poutí to ale neskončilo. Po návratu se znovu ponořila do mateřského života. „Nebyla jsem ta matka z Instagramu. Byla jsem vyčerpaná, často zoufalá. Ale chtěla jsem být opravdová.“

Synovi vedla deník každý den od početí. Celkem 56 svazků. „Když se narodil druhý syn, věděla jsem, že nemůže zůstat bez záznamu. Takže píšu i jemu. Občas se skluzem, ale píšu.“

Z těchto zápisků vznikl další projekt – deník S láskou, máma, který pomáhá i jiným ženám uchopit mateřství vědomě, osobně, bez tlaku na dokonalost.

Herečka, která se na čas ztratila z očí

V době, kdy se starala o děti, svou hereckou kariéru upozadila. Dobrovolně, ale s následky.

„Herectví je nesmlouvavé. Když zmizíte, zmizíte i z podvědomí. A návrat není snadný.“

Dnes se postupně vrací. Zkouší divadelní hru, točí s režiséry z FAMU, čeká na natáčení s Jiřím Strachem. „Když hraju, cítím se živá. Ale tentokrát chci rovnováhu. Ne zase spadnout do kolotoče.“

Pláč není slabost

Kristýna se netají tím, že je emočně otevřená. A pláče i před svými dětmi.

„Nechci, aby si nesli v sobě, že emoce jsou slabost. Když pláčou, neříkám jim ‘nebreč’. Říkám – prožij to, nech to projít. A pak se nadechni.“

O emocích se s nimi učí mluvit otevřeně. Aby se nebáli. Aby rozuměli sami sobě. A aby věděli, že máma není superhrdinka – je člověk.

„Když se mi chce brečet, brečím. Když cítím zmatek, řeknu to. Aby věděli, že to není jejich vina. Ale moje cesta.“

Co zůstává, když všechno padá

Na závěr přichází otázka: kým by nebyla, kdyby neskončil její dlouholetý vztah?

„Nebyla bych tím, kým jsem teď. To, že se všechno zhroutilo, mě posunulo dál. Teď se cítím svobodná, ženská, vděčná. Ne protože mám všechno vyřešeno. Ale protože už se nebojím ticha.“

A právě o tom je celý tento rozhovor. Ne o návratu na vrchol. Ale o návratu k sobě.

Celý inspirativní rozhovor s Kristýnou Janáčkovou si můžete užít ZDE.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.