Máme plnou pusu lásky. A nevíme o ní skoro nic

Třiatřicáté setkání Čar ve Vnitroblocku přivítalo jako hosta psychoterapeuta a autora knihy Příběh lásky Jana Vojtka – a moderátor Tonda Parma ho rovnou od úvodu dotlačil tam, kde to pálí nejvíc. Celý večer byl rozhovorem o lásce, který se záměrně vyhýbal patosu a mířil na věc: proč o lásce tolik mluvíme a přitom o ní skoro nic nevíme.

Láska, důvěra a další slova, která neznáme

Vojtko otevřel večer provokativní tezí: nejčastěji mluvíme o věcech, kterým nejméně rozumíme. Láska je toho nejlepší příklad. Říkáme, že nás někdo miluje nebo nemiluje, hodnotíme vztahy druhých, radíme kamarádkám – a přitom nikdo se nezeptá, co to slovo vlastně znamená. „On tě přece nemiluje." „A jak tě miluje? Co to znamená?" Taková otázka v běžném rozhovoru nezazní nikdy.

Vojtko ilustroval tento problém na pojmu důvěra, který rozebrali na předchozím setkání. Většina lidí si pod důvěrou představí jistotu, že je partner nezradí, bude věrný, postará se. Jenže vztahová psychologie, která se tímto tématem zabývá desetiletí, ji definuje úplně jinak: důvěra je vědomí, že jsme dva různí lidé, kteří se budou nevyhnutelně zraňovat – ale také léčit. Není to absence konfliktů, ale zkušenost, že tentýž člověk, který mě zranil, mi pomůže se zahojit.

Aby vysvětlil, proč si tyto pojmy tak snadno pleteme, sáhl Vojtko po konceptu intersubjektivity z Harariho knihy Nexus. Svět vnímáme třemi filtry: objektivním (fyzikální zákony platí pro všechny), subjektivním (moje osobní prožívání) a intersubjektivním – tedy tím, na čem jsme se jako společnost nevědomě shodli v průběhu staletí a co považujeme za samozřejmé, ačkoli je to kulturní konstrukt. Láska do třetí kategorie patří celá. Všichni „víme", co to je. Nikdo to nedefinoval. A proto každý rozumí něčemu trochu jinému – a ve vztazích se pak divíme, proč si nerozumíme.

Mozek šetří energii. Proto věříme na horoskopy.

Z nepochopení lásky přirozeně plyne snaha ji zjednodušit. A tady přichází na scénu lidský mozek – a jeho chronická lenost.

Mozek je energeticky nejnáročnější orgán v těle: spotřebovává až 25 % veškeré energie, kterou tělo produkuje. Proto se mu kognitivní námaha přirozeně nevyplácí – evolučně je výhodné myslet co nejméně a co nejrychleji. Výsledkem je, že hledáme zkratky všude, kde to jde. V každodenním životě to nevadí. Ve vztazích to páchá škody.

Horoskopy jsou podle Vojtka dokonalým příkladem toho, co nazval „mentálním lexaurinem" – zklidňující pilulkou, která nám dá rychlou odpověď na složitou otázku. Po patnáctém zklamání na datingu mozek chce vysvětlení. Astrologie ho nabídne okamžitě a bez námahy: je to střelec, bacha na něj. Štíři jsou nejhorší. Všichni to víme, že je to nesmysl – a přesto to nějak potřebujeme, protože alternativa, tedy skutečně přemýšlet o tom, co se ve vztahu děje, stojí příliš mnoho energie.

Vojtko přidal číslo, které zarazilo: přibližně dvě třetiny uživatelů seznamovacích aplikací tam nejsou proto, aby našli vztah – ale proto, aby zjistili, zda by nenašli někoho lepšího, než mají. Výsledkem jsou lidé po dvacátém pátém rande, kteří jsou unavení, zranění a stále více závislí na rychlých kategoriích. Nestojí za to přemýšlet. Stačí vědět, jaké má dotyčný znamení.

Druhý důvod, proč zkratky tak táhnou, je hlubší: potřeba magie a smyslu. Bez nějakého přesahu – ať už náboženského, osudového nebo karmického – se život snadno zredukuje na hromádku biochemických procesů, které jednou skončí a nezanechají stopu. Takový pohled může vést k nihilismu, který je nebezpečný nejen individuálně, ale i společensky. Zkratky – horoskopy, typologie, víra v osud – jsou způsob, jak se tomuto prázdnu bránit. Nejsou problémem samy o sobě. Problémem je, když je zaměníme za odpověď.

Pět inteligencí, které dělají z člověka člověka

Vojtko se pak zastavil u otázky, co vlastně potřebujeme k tomu, abychom mohli žít nějak celistvě – a tím pádem i milovat. Psychologie a klinická praxe dnes pracují s pěti složkami lidské integrity, které Vojtko nazval inteligencemi.

Kognitivní inteligence je ta nejznámější – IQ, analytické myšlení. Dlouho se předpokládalo, že stačí. Nestačí. V 90. letech přišli Martin Seligman a další s emoční inteligencí, záhy následovala sociální. A v posledních dekádách se ke slovu dostaly dvě další: inteligence těla a inteligence spirituální.

Inteligence těla vychází z poznatku, že jsme psychobiologické bytosti – vše, co se odehrává v mysli, se okamžitě projevuje na těle, a naopak. Neznamená to jen cvičit a jíst zdravě. Znamená to rozumět tomu, jak tělo pracuje se stresem, jak prožívá emoce, co mu dává a co bere. Emoce nejsou abstrakce – jsou to biochemické procesy v těle, a zacházení s nimi je dovednost, nikoli talent.

Spirituální inteligence je ze všech pěti nejčastěji nepochopená. Vojtko zdůraznil, že nejde o náboženství. Jde o vnitřní dialog, který vedeme sami se sebou – o schopnost přesáhnout sebe a ptát se po smyslu. Výsledkem může být víra v boha, stejně jako víra v molekuly a fyzikální zákony. Podstatné je, že je to moje víra – ne systém vnucený zvenku. Právě tady Vojtko zaostřil na jeden ze zásadních problémů současnosti: náboženské či ideologické systémy, které se snaží svou pravdu prosadit jako jedinou možnou, blokují přesně tu schopnost, která by nám mohla pomoci. Spirituální inteligence umožňuje, aby si žid s muslimem sedl ke stolu a povídal si – nikoli proto, že se shodnou, ale proto, že každý rozumí tomu, co je pro toho druhého důležité.

Jako nástroj pro rozvoj tohoto myšlení Vojtko zmínil filozofii – ne jako akademickou disciplínu, ale jako způsob přemýšlení. Sokratovský dialog, který mimochodem tvoří základ kognitivně-behaviorální terapie, logoterapie Viktora Frankla nebo daseinanalýza: všechny pracují s otázkami, které člověka vedou hlouběji, místo aby mu dávaly hotové odpovědi. A to je přesně to, co zkratky nedělají.

Láska není romantika. Je to nutnost přežití.

Kdyby měl Vojtko vybrat jednu větu, která shrnuje celý večer, pravděpodobně by zněla takto: milovat musíme. Není to volba, není to luxus, není to věc štěstí. Je to základní adaptační mechanismus, bez kterého se v lidském těle spouští procesy vedoucí ke smrti.

Důkaz nepochází z poezie, ale z výzkumů. Vojtko připomněl film Cast Away, kde trosečník uvízlý sám na ostrově začne personifikovat volejbalový míč – pojmenuje ho, mluví s ním, pláče, když ho ztratí. Nejde o filmovou nadsázku. Jde o přesný popis toho, co mozek dělá, když nemá nikoho živého, na koho by se mohl vázat: vytvoří si náhražku, protože potřeba lásky je silnější než realita. Bez ní se spouští chronický stres, slábne imunita a organismus se doslova opotřebovává rychleji.

Vojtko zároveň odmítl rovnici, která se v rozhovorech o osamělosti objevuje nejčastěji: že bez intimního partnerství člověk nemůže žít plnohodnotně. Dobrovolný single není totéž co izolace. Člověk může mít armádu přátel, blízký vztah s rodičem, komunitu, tři opravdové kamarády – a prožívat hlubokou lásku, která ho živí. Mozek nepotřebuje partnera. Potřebuje vazbu.

Zvláštní kapitolou je stáří. Gerontologické výzkumy ukazují, že potřeba milovat se nevytrácí s věkem. Vojtko to ilustroval osobním příběhem: osmdesátiletý soused se dvořil jeho matce na schodech bytového domu – a matka, která přežila manžela, reagovala způsobem, který syna překvapil. Paratypulnost, jak se tomuto jevu říká, je vědecky popsaná: touha po blízkosti je celoživotní. Nevyhasíná. Jen mění formu.

Pět fází vztahu, které nikdo neříká lineárně

Vojtko věnoval značnou část večera tématu, které vztahová psychologie zpřesnila teprve nedávno: fázím párového vztahu. Ještě před deseti lety se pracovalo se třemi fázemi, dnes jich věda popisuje pět – a jejich pochopení může vysvětlit, proč tolik vztahů uvízne, aniž by kdokoli z partnerů rozuměl proč.

První fáze je symbiotická – zamilovanost, splývání, pocit, že jsme jedno. Vojtko zdůraznil, že výběr partnera v této fázi není náhodný ani čistě vědomý. Odehrává se na nevědomé úrovni: dva lidé k sobě přitáhnou nejen tím, co vědomě hledají, ale tím, co jeden druhému nevědomě nabízí. Introvertka si nevybere sebevědomého extroverta proto, že ho vědomě obdivuje. Vybere si ho proto, že udělá v restauraci scénu, která si řekne o teplejší jídlo – a v jejím nevědomí to zazvoní jako signál bezpečí nebo síly, kterou sama postrádá. Tato nevědomá smlouva, které se říká koluze, je základem každého párového vztahu.

Druhá fáze, diferenciační, přichází ve chvíli, kdy romantická mlha začíná řídnout. Partner se mezitím stal součástí naší „vnitřní vesnice" – jak říká schématerapie, internalizovali jsme ho, vzali jsme ho do sebe. A právě teď musíme udělat opačný pohyb: přestat být jedno tělo a začít znovu vnímat sebe jako individuum. To bolí. A mnohé páry v tom bodě skončí nebo uvíznou, aniž by věděly proč.

Třetí fáze se nazývá sebeexplorace: kdo jsem já v rámci nás? V této fázi mají lidé tendenci dělat věci, které partneři čtou jako odtažení – jezdit sami na dovolenou, vracet se na fotbal, trávit čas jen se svými přáteli. Přitom jde o zdravý a nutný proces. Bez sebeexplorace není možné v dalším kroku dát partnerovi skutečnou autonomii – protože jí nedisponuji.

Čtvrtá fáze, rekonekce, je návratem – ale jiným. Dva lidé, kteří prošli sebeexplorací, se znovu spojí jako dvě autonomní osobnosti, ne jako jedno tělo. V tu chvíli vzniká něco, co Vojtko pečlivě odlišil od pouhé tolerance: respekt. Respekt není souhlas. Je to schopnost říct „toto mi vadí a řeknu ti proč" – nikoli proto, abych tě urazil nebo získal omluvu, ale proto, že jsme partneři a ty to vědět máš.

Pátá fáze – synergie – vypadá jako ideál, a do jisté míry jím je. Ale není to vztah bez konfliktů. Je to vztah, ve kterém oba vědí, že ke konfliktům dojde, a vědí také, jak se z nich vzpamatovat. Umí si říct o pomoc. Umí se zahojit. A umí o tom mluvit.

Vojtko upozornil na jeden opakující se vzorec: páry, které přeskočí sebeexploraci a příliš brzy se vrátí do romantické symbiózy, se točí ve smyčce. Opakují stejné krize, stejné odchody, stejné návraty – a každý cyklus je přesvědčuje, že problémem je ten druhý. Přitom problémem je fáze, kterou neprojdou.

Na závěr tohoto tématu Vojtko pojmenoval jeden z nejrozšířenějších mýtů romantických vztahů: bezpodmínečné přijetí. „Miluj mě takovou, jaká jsem." Tato potřeba je legitimní – ale patří do dětství, nikoli do dospělého partnerství. Rodičovský vztah je asymetrický: rodič se stará o dítě bez podmínek. Partnerský vztah je symetrický: jsem zároveň příjemcem i poskytovatelem bezpečí. Kdo v dospělém vztahu hledá bezpodmínečné přijetí, nehledá partnera. Hledá rodiče. A proto ho nikdy nenajde – protože to, co hledá, neexistuje ve správné kategorii.

Sex: téma, o kterém neumíme mluvit ani po dvaceti letech manželství

Sex si podle Vojtka zaslouží samostatnou kapitolu – a to nejen v jeho knize, ale v každém upřímném rozhovoru o lásce. Přesto se o něm mluví buď vulgárně, nebo akademicky, případně vůbec. Zlatá střední cesta, kde by se o sexu bavilo normálně, jako o součásti života – zatím neexistuje.

Příčiny hledá Vojtko hluboko v historii. Gnóstické sekty raného křesťanství vnímaly hmotu jako něco nízkého a hříšného – a tělo je hmota. Z toho plynula přímá cesta k myšlence, že sex odvádí od duchovního povznesení, a tedy ke glorifikaci celibátu. Tento náhled prostupoval evropskou kulturou staletí a jeho důsledky jsou patrné dodnes: sex je v kolektivním vědomí zatížen vinou, studem a mlčením, ačkoli si to většina lidí vědomě neuvědomuje.

Jedním z praktických důsledků je záměna spontánní a responsivní touhy. Romantizmus prosazuje výhradně první typ: správná láska znamená, že po dvaceti letech manželství přijde partner ze sprchy a touha se dostaví automaticky. Sexuologie ale rozlišuje mezi touhou spontánní, která vzniká sama od sebe, a responsivní, která se rozvíjí v kontextu blízkosti – při objetí, při přinesené kávě, při pohledu, který říká „vidím tě". Responsivní touha není méněcenná ani příznakem vyhasínajícího vztahu. Je přirozenou součástí dlouhodobé intimity. A intimita sama o sobě má mnohem více vrstev než jen tu sexuální: je intelektuální, emoční, filozofická, spirituální. Sex je jedna z nich – důležitá, ale nikoli jediná.

Meta-analýzy výzkumů ukazují, že jen přibližně třetina lidí je se svým sexuálním životem spokojená. Ženy jsou na tom statisticky hůře než muži – a jedním z důvodů je přetrvávající neznalost vlastního i partnerova těla. Vojtko to ilustroval příběhem z terapeutické praxe: žena po dvaceti letech manželství poprvé viděla, jak její muž masturbuje. Teprve tehdy zjistila, co ho skutečně vzrušuje, kam sahá, co pro něj funguje. Nebyla to ostuda – byl to průlom. A zazněla věta, která sál na okamžik ztišila: „Mně teprve teď došlo, že i chlapi mají bradavky."

Humor, který toto téma provází, Vojtko pojmenoval přesně: jde o humorizaci, obranný mechanismus. Smějeme se, protože si nevíme rady. Protože je to těžké. Protože nás nikdo nenaučil, jak se o sexu bavit jinak.

A to je problém se závažnými důsledky. Vojtko zmínil přednášku na pražském gymnáziu, kde se pokoušel se studenty otevřeně mluvit o sexu, masturbaci a bezpečném chování – a byl zastaven učitelkou s odůvodněním, že škola je křesťansky orientovaná. Venku pak stáli studenti ve frontě, protože si chtěli povídat. Potřeba tu byla. Prostor nebyl.

Americké výzkumy to potvrzují čísly: více než 60 % mladých lidí z přísně náboženských rodin má pohlavní nemoci – nikoli proto, že by sex nedělali, ale proto, že o něm nikdo nemluvil. Nevěděli o rizicích, nevěděli, jak se ptát, nevěděli, co je normální. Ticho nezabrání sexu. Jen mu odebere kontext.

Silikonová pusa a svatba s avatarem. Kam směřuje láska?

Jedna z nejprovokativnějších částí večera se týkala budoucnosti – a nebyla to spekulace. Vojtko mluvil o trendech, které již probíhají, o výzkumech, které již přinášejí první výsledky, a o technologiích, které již existují jako prototypy. Otázka nezní, zda se to stane. Otázka zní, co s tím uděláme.

Východiskem byl rozhovor Vojtka s psycholožkou na americké ambasádě v New Yorku v září 2025. Ta mu sdělila číslo, které zasadilo věc do kontextu: v té době měl v USA přes milion lidí to, co výzkumníci označují jako „relevantní" vztah s umělou inteligencí – tedy nikoli jen občasný rozhovor s chatbotem, ale něco, co dotyčný sám vnímá jako emocionálně významnou vazbu. Milion lidí. V jedné zemi. V jednom okamžiku.

Vojtko to propojil s fenoménem, který je nejvýraznější v Japonsku a dalších asijských zemích: desetimiliony mladých lidí, kteří po celý rok nevyjdou z bytu. Pro ně vznikají služby přizpůsobené životu bez fyzického kontaktu – drony doručující zboží přímo k oknu, předplacené dodávky potravin, erotické panenky s AI hlasem. A reálné svatební obřady, při nichž nevěsta nebo ženich pronese slib partnerovi existujícímu pouze jako avatar v brýlích pro rozšířenou realitu.

To nejsou okrajové jevy. Jsou to signály trhu, na který technologické firmy již reagují. Vojtko zmínil Samsung, jehož technologie holografické projekce je podle jeho informací připravena – firmy jen čekají na okamžik, kdy bude společnost připravena ji přijmout. Blade Runner 2049, kde hrdina žije s holografickou partnerkou, přestal být science fiction. Stal se obchodním plánem.

Výzkumné prognózy pro rok 2050 přidávají další vrstvu: neurochip, který umožní sdílet emoce partnera v reálném čase. Pocítit to, co cítí druhý – nikoli metaforicky, ale doslova, jako přímý přenos. Prototypy podobných zařízení existují. Vznikne to, čemu futurologové říkají AI empatie. A otevírá se otázka, která zatím nemá odpověď: až budeme schopni emoce partnera jednoduše objednat, bude nám to stačit? Nebo budeme stále hledat něco, co technologie nabídnout neumí?

Vojtko přitom nemoralizoval. Nepředstavoval tyto trendy jako katastrofu. Pojmenoval je jako realitu, která přichází – a zároveň jako zrcadlo toho, co se děje, když společnost nedokáže vytvořit podmínky pro skutečnou blízkost mezi lidmi. Silikonová pusa není odpověď na otázku po lásce. Je to symptom toho, že jsme na tu otázku přestali hledat lidskou odpověď.

Zvlášť znepokojivé jsou případy, kdy AI přestane být neutrálním nástrojem a stane se aktivním rizikem. Ve Spojených státech jsou zdokumentovány případy, kdy teenageři prostřednictvím chatbotů – zejména platformy Character.AI – obdrželi podrobné instrukce k sebevraždě poté, co našli způsob, jak obejít základní bezpečnostní pojistky. Systémy navržené jako přátelé a terapeuti se staly spolupachateli. Vojtko to neřekl jako strašení, ale jako fakt, který by měl vstoupit do každé diskuse o AI a duševním zdraví.

Terapeut jako luxus. AI jako nouzovka. Příroda jako japonská cesta.

Psychoterapie je podle Vojtka v současném světě nutností – a zároveň privilegiem, které není dostupné zdaleka všem. Praha vytváří iluzi, že terapie je normou. Mimo velká města je realita jiná. V Asii je jiná úplně.

Vojtko popsal setkání s japonskou ženou v tokijském hotelu, která při zjištění, že je psychoterapeut, reagovala s upřímným úžasem: proč? V japonské kultuře je návštěva terapeuta vnímána jako selhání, v některých rodinách jako ostuda. Tamní kultura si vybudovala vlastní terapeutické cesty: zenbuddhismus, práce s přírodou, zahrady jako prostor pro vnitřní ztišení. Když to Vojtko pojmenoval jako terapeutický přístup, japonská žena kývla – ale myšlenka chodit za někým a platit mu za to, aby člověk mluvil o svých problémech, ji zjevně míjela.

Vojtko ale upozornil i na riziko na druhé straně spektra: závislost na terapii. Příklad ze skupiny koučů, které se zúčastnil, byl ilustrativní – jeden z koučů měl tři klienty, kteří k němu docházeli dva a půl roku bez jakéhokoli pokroku. Nechodili proto, aby se posunuli. Chodili proto, že se stali závislými. A to je podle Vojtka zrada základního principu: cílem každé terapie je, aby ji klient přestal potřebovat. Jakmile místo růstu vzniká závislost, něco selhalo.

Mezeru mezi nedostupnou terapií a žádnou terapií začíná zaplňovat umělá inteligence. Vojtko to pojmenoval bez odsouzení, ale s varováním: AI je dostupná, laskavá, nikdy neunaví a vždy souhlasí. Právě proto je nebezpečná. Skutečný terapeut záměrně zklamává – říká věci, které klient nechce slyšet, klade otázky, které destabilizují, zpochybňuje vzorce, které klient považuje za normální. AI tohle neumí. Potvrzuje. A potvrzování bez konfrontace není terapie. Je to komfortní zrcadlo, které sice uklidní, ale nic nezmění.

Když víš příliš. Osobní cena odbornosti.

Večer zakončila možná nejupřímnější část celého rozhovoru. Moderátor se Vojtka zeptal přímo: když toho o lásce a vztazích víš tolik, pomáhá ti to v tvém vlastním životě?

Vojtko odpověděl bez váhání: komplikuje to.

Přiznal, že má tendenci analyzovat svého partnera terapeuticky – a partner mu na to občas říká jednoduše: nedělej ze mě klienta. Přiznal, že i přes roky výcviku a praxe se mu nevědomé procesy, které popisuje klientům, dějí doma stejně. Přenosové a protipřenosové jevy, o nichž mluví v teorii, se promítají do každodenních situací – a někdy partnera odcizují, aniž by Vojtko přesně věděl jak.

Největší osobní zranitelností, kterou pojmenoval, je schopnost říct si o pomoc. Vojtko má tzv. avoidantní attachment – styl, při němž člověk velmi rychle vše zvládá sám, odpojuje se od potřeby druhých a navenek působí soběstačně. Pro takové lidi je přijít a říct „potřebuji pomoc, už to nezvládám" jednou z nejtěžších věcí, které mohou udělat. Vojtko si vzpomíná na konkrétní moment, kdy mu bylo velmi špatně – a neřekl nic. Zvládl to. Ale za cenu. A když o něco později jeho partner v podobně těžkou chvíli nevyšel vstříc, bylo to hluboké zranění – právě proto, že si Vojtko vůbec řekl. Protože to pro něj nebylo samozřejmé. Protože to stálo něco mimořádného.

Na otázku, co mu pomáhá, odpověděl konkrétně a bez příkras: venkov, ovce, kočky a pětikilometrová procházka lesem. Prostor, kde si může povídat – a kde se věci postupně ukládají.

Je to obraz, který možná nejlépe vystihuje celý večer. Odborník na lásku, který ví o vztazích víc než kdokoli v místnosti – a který se v kritické chvíli zavře s ovcemi, protože potřebuje být sám. Ne proto, že by znal odpovědi. Ale proto, že ví, jak důležité je si je hledat.

Abychom mohli lépe milovat, musíme se nejdřív přestat tvářit, že víme, co to láska je.

To byla tichá pointa celého večera. Vojtko ji nevyslovil jako závěr. Zazněla postupně – ve chvíli, kdy se ukázalo, že důvěra není to, co si myslíme. Že výběr partnera není vědomý. Že sex je téma, o němž mluvit neumíme. Že láska k silikonové panně není patologie, ale symptom. Že i člověk, který se láskou živí, si s ní neví rady doma.

Třiatřicáté setkání Vnitroblocku nenabídlo návod. Nabídlo něco cennějšího: poctivé pojmenování toho, jak složitá láska je – a proč stojí za to ji brát vážně.

Autor: Tomáš Poucha

Foto: David Seibert