Martina Hynková Vrbová: Jak jsem se stala mámou, když už jsem to vzdala

Martina Hynková Vrbová působí dlouhá léta jako moderátorka České televize, je spojená s rozhlasem i publicistikou. V posledních letech však vystoupila jako někdo mnohem víc – jako žena, která otevřeně mluví o tématech, která většina společnosti raději obchází. Bezdětnost. Adopce. Psychické i fyzické vyčerpání. Sexuální násilí. Nevyžádané rady. A především: životní přijetí. V podcastu Magnoli Universe sdílí osobní zpověď o cestě, která byla plná bolesti i velkých zlomů – ale nakonec přinesla tři děti, nové hodnoty a obrovskou vnitřní sílu.

Chtěla jsem dítě. A jinou možnost jsem neviděla

Martina nechodí kolem horké kaše. „Já jsem žádný plán B neměla. Jen plán A – že budu mámou. A když to nešlo, cítila jsem se jako ztracená.“ S manželem se pokoušeli o dítě několik let. Neúspěšně. Lékařská pomoc, hormonální léčba, opakovaná IVF. Bez výsledku. „V jednu chvíli už jsem byla jen tělo, které patřilo lékařům. A duše někde úplně jinde.“

Po šesti letech se rozhodla přestat. „Odnesla jsem léky do lékárny. A symbolicky tím uzavřela tu kapitolu. Přijala jsem, že máma nebudu.“ V tu chvíli se všechno začalo měnit.

Adopce jako první krok k rodičovství

S manželem se rozhodli pro adopci. „Bylo to těžké, ale přirozené rozhodnutí. Chtěli jsme být rodiče, a pokud to nešlo biologicky, byli jsme připravení nabídnout domov dítěti, které ho potřebuje.“ Adoptovaná dcera se stala katalyzátorem další životní proměny. „Díky ní jsem se přestavěla. Fyzicky, hormonálně, psychicky. Začala jsem zase důvěřovat svému tělu.“

Krátce po adopci přišlo první přirozené těhotenství. Poté druhé. Dnes má tři děti – jednu adoptovanou a dvě biologické. Ale říká jasně: „Nebýt té první dcery, nikdy by se ten zázrak nestal.“

Dítě, které vás odmítá – a přesto vás potřebuje

Rodičovství ale nepřináší jen naplnění. Zejména adoptované dítě s sebou nese specifická traumata, která se naplno rozvíjejí v pubertě. „Řekla mi: ‚Nikdo mě nechtěl.‘ A taky: ‚Ty nejsi moje máma.‘ To jsou slova, která vám jako rodiči rvou srdce.“

Martina otevřeně mluví o tom, že právě v těchto chvílích je potřeba vydržet. „To dítě vás zkouší. Zraňuje. Ale potřebuje vás. Ne jenom tehdy, když je hodné a vděčné. Hlavně tehdy, když vás odstrkuje.“

Rodina je podle ní systém, který drží pohromadě i v největším náporu. A právě partnerství sehrálo klíčovou roli. „Když jsem padala já, držel to manžel. A když už nemohl on, držela jsem to já. Nesmíme padnout oba naráz.“

Společnost, která dává rady, o které nestojíte

Bezdětné ženy čelí často okolnímu tlaku, byť nenápadnému. „Nesmíš být ve stresu. Zkus si dát pauzu. Jeďte na dovolenou. Ty věty zní dobře, ale v praxi vám přinášejí další stres.“ Nejhorší jsou ty chvíle, kdy žena sama sebe přesvědčuje, že selhala. „Hledala jsem rozdíly mezi sebou a jinými ženami. Co dělají jinak? Proč to jim funguje a mně ne?“

Neplodnost není jen biologický problém. Je to hluboká existenciální nejistota, která zasahuje identitu ženy. „Uvědomila jsem si, že musím najít smysl i bez dítěte. A to mě paradoxně připravilo na to, abych se skutečně mohla stát mámou.“

Kauza Cimický: Proč jsem po letech promluvila

V rozhovoru se Martina vyjadřuje i ke své roli v kauze psychiatra Jana Cimického. Když na veřejnost začaly pronikat výpovědi žen, které zažily sexuální násilí ze strany tohoto lékaře, rozhodla se přidat svou zkušenost. Byla jeho kolegyně. Ne pacientka. A přesto zažila útok.

„Nechtěla jsem mluvit. Ale když jsem slyšela, jak se zpochybňují jiné ženy – že byly v Bohnicích, že braly léky, že si to možná vymyslely – rozhodla jsem se ozvat. Protože já nic z toho nesplňovala. A přesto se to stalo.“

Reakce veřejnosti ji překvapily. „Proč až po dvaceti letech? Proč teď? Ty otázky člověka úplně rozbijí. Jako by nestačilo to, co se stalo. Ještě musíte obhajovat, že to nebyla vaše vina.“

Psychické následky jsou hlubší než fyzická zkušenost

Martina popisuje, že největší zranění nepřišlo při samotném napadení, ale později. „Když se mnou nikdo nemluvil. Když jsem přišla o práci. Když jsem stála v místnosti s člověkem, který dělal, že se nic nestalo. To byl pro mě největší pád.“

Dnes je jednou z desítek žen, které v kauze figurovaly jako svědkyně. Proces stále běží, případ se znovu otevírá kvůli formálním nedostatkům v rozsudku. Ale jak sama říká: „Jsem tu kvůli ženám, které to samy říct nemohou. A dokud to bude potřeba, budu mluvit.“

Nejde o dokonalost. Jde o pravdivost

V závěru rozhovoru říká něco, co v sobě nese celou podstatu jejího příběhu: „Nejsem ideální matka. A nikdy nebudu. Ale jsem přítomná. Jsem opravdová. A to je podle mě víc než dokonalost.“

Rozhovor s Martinou Hynkovou Vrbovou je výjimečný tím, že nejde po efektu. Nečekejte senzaci. Čekejte pravdu. O bolesti, naději, zlomech i zázracích. O přijetí i o tom, že člověk nemusí mít všechno podle plánu, aby žil naplněný život.

Celý rozhovor najdete ZDE.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.