Monika Načeva: Hudba, která se nedá zařadit

Monika Načeva je jméno, které nelze jednoduše zaškatulkovat. Herečka a zpěvačka, jejíž umělecká dráha trvá více než tři dekády, stále překvapuje svou autentičností, intuicí a odvahou hledat nové cesty. Rozhovor s ní je jako její hudba – plynulý, hluboký, neuchopitelný a velmi lidský. A právě o tom je tento díl podcastu Magnolia Universe.

Hudba beze škatulek

Načeva se vyhýbá jakémukoli žánrovému označení. Sama říká, že se v její hudbě odráží široké spektrum vlivů, ale žádné škatulky ji nezajímají. „Každá deska je jiná, pracuji s různými lidmi, s různými muzikanty. Je to pro mě vždycky dobrodružství,“ říká.

A když má popsat svou hudbu jednou větou? „Je to psychohudba,“ pronese s nadsázkou. Tedy hudba, která vychází z hlubokého ponoru do sebe samé, hudba rezonující s její psyché. I když nezpívá vlastní texty, poezie, kterou si vybírá, je s ní bytostně spojená.

Poezie jako východisko

Načeva se k hudbě dostala právě skrze poezii. Její debut byl postaven na básních Jáchyma Topola, které jí nastavily laťku tak vysoko, že se dosud necítí na to psát vlastní texty. „Přijde mi, že bych nikdy nenapsala nic tak silného,“ přiznává.

Poezie je pro ni základní kámen. Inspiraci nachází nejen u Topola, ale i u českých beatníků jako byl Václav Hrabě nebo Vladimíra Čerepková, a také u undergroundových básníků. Nejde přitom o politický výběr – záměrně vyhledává outsidery, tvůrce, jejichž hlas zůstal na okraji.

Album jako koncept a rituál

Načeva v rozhovoru mluví o svém posledním albu Jdem temným dnem, které vzniklo z fascinace tvorbou tzv. českých beatníků. Impulsem byla její dcera a její zájem o beat generation. Přes zahraniční autory se Načeva dostala zpět k domácí scéně a objevila poezii, která byla silná, ale často opomíjená.

Album není koncipováno jako výpověď proti režimu, ale jako připomenutí síly samoty, vnitřního hlasu a autenticity. Každý text prošel hlubokým procesem, který zpěvačka popisuje jako ponor – vyhledávání básní je pro ni rituálem, během něhož se izoluje, soustředí a otevírá se nové tvorbě.

Zvuky z kosmu a spontánní vývoj

Na otázku, jak vznikají skladby a jak vypadá samotný proces, odpovídá, že jde o těžkou práci, ale zároveň o dobrodružství. Vyhledává konkrétní muzikanty podle toho, jaký zvuk si v hlavě představuje. Nikdy předem neříká, že chce něco ve stylu jazzu nebo triphopu – vše plyne intuitivně.

Zajímavostí je, že na albu Jdem temným dnem zaznívají i originální zvuky – například praskání desky nebo zvuky kosmu. „Získali jsme album se zvuky z vesmíru – dýchání ve skafandru, elektronické ruchy. Vložili jsme je do skladeb, kde to dává smysl,“ popisuje.

Herectví jako základ pro jeviště

Načeva je nejen zpěvačka, ale také herečka. Dlouhá léta byla spojená s divadlem Sklep, působila i v A Studiu Rubín, Vosto5, Hadivadle a v současnosti v divadle Minor. Sama však tvrdí, že není herečka v klasickém slova smyslu. Spíš hrála v malých formách a performance, které ji naučily něco zásadního – jak stát na jevišti a komunikovat s publikem.

Díky této zkušenosti také často zpívá bez mikrofonu. „Přirozeně jsem došla k tomu, že mě baví ten hlas takhle obnažit. Je to autentické, syrové. A v malých prostorách to má sílu,“ říká.

Michal Pavlíček – setkání po letech

Zásadní osobností pro její kariéru byl Michal Pavlíček. Byl producentem její první desky a po letech se znovu sešli na pódiu. Hrají spolu v malých klubech, Načeva zpívá, Pavlíček hraje na kytaru. „Je mezi námi naprosté porozumění. Nemusíme si nic říkat, prostě to plyne. On se mnou hraje jinak – je v tom romantika, klid, uzavřené oči.“

Život mimo město a harmonie doma

Načeva žije mimo Prahu a nelituje jediného dne. Příroda je pro ni zdroj energie i inspirace. „Moje tělo to vyžaduje. Jsem člověk, který má rád lidi, ale potřebuje být i sám,“ říká.

V rozhovoru se dotýká i svého osobního života. Má manžela Brita, děti už dospělé. Společně tvoří jakousi intelektuální čtyřku, jak říká – každý má trochu jiný zájem, ale základní hodnoty sdílí. „Držíme si palce a máme se rádi. Doma už sice nejsme všichni, ale ta blízkost trvá.“

Inspirace a zralost

Na závěr se mluví o stárnutí, zralosti a inspiraci pro život. Načeva přiznává, že fyzicky stárnutí cítí, ale umělecky se naopak cítí silnější než kdy dřív. „Mám pocit, že pořád budu mít co hledat. Teď mě naprosto oslovily básně Egona Bondyho – jejich tvrdost, pravda, humor a temnota dokonale vystihly, co cítím dnes.“

K inspiraci nepotřebuje velké věci – stačí příroda, ticho a poezie. O budoucnosti nemluví v superlativech, ale s klidem a pokorou. Je přesvědčená, že nová generace má velký potenciál. Děti a jejich přátelé jí připadají vyspělejší než její generace, schopní uvažovat kriticky a otevřeně.

A co vlastní texty?

Otázka, která padá na závěr, je ta, kterou jí údajně pokládají často: Zda někdy nazpívá vlastní text. „Všechny ty básně, které zpívám, projdou mnou. A když je zpívám, jsou to moje pocity, moje emoce. Takže to vlastně je moje,“ říká.

Monika Načeva v tomto rozhovoru potvrzuje, že skutečné umění nevzniká podle šablon. Je výsledkem vnitřního dialogu, odvahy jít do neznáma a touhy zůstat věrná sama sobě.

Celý rozhovor si můžete poslechnout ZDE.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.