„Nikomu nic nedlužím“ – zpověď Kataríny Koščové

Její poslední album Krehkosť vznikalo v době, kdy se svět hroutil – po pandemii, uprostřed války, v zemi, která se drolí na dva nesmiřitelné tábory. „Najednou jsem si uvědomila, jak jsme všichni zranitelní. Každý z nás je trochu rozbitý, nese si svá traumata, ale žijeme dál. I v tom je krása,“ říká.

S klavíristou Danem Špinerem se zavřeli na chatě pod Tatrami. Bez telefonu, bez internetu, s vědomím, že možná nic nevznikne. Jen ticho, dech, šustění papíru a zvuk křídel ptáků za oknem. „Nechali jsme to tam všechno. Chtěli jsme, aby ta deska dýchala. Aby na ní zůstal život.“

Křehkost se tak pro Katarínu stala nejen tématem, ale i způsobem existence. „Kdysi jsem chtěla, aby mě všichni měli rádi. Abych nevyrušovala. Dnes chci naopak vyrušovat – dotknout se lidí, rozhýbat je,“ říká. Její koncerty jsou jemné, ale plné emocí; publikum často po poslední písni jen mlčí. „To ticho je pro mě největší potlesk.“

Otevřeně mluví i o Slovensku, které se podle ní nebezpečně přibližuje době orwellovských paradoxů. „Mír se nazývá válkou, empatie slabostí. Vidím, jak se společnost rozpadá, jak se lidé přestávají slyšet. Ale zároveň vidím i světlo – lidi, kteří se nevzdali, kteří pořád věří, že má smysl zůstat slušný.“

Hudba je pro ni už dávno i občanský postoj. Vystupuje na protestech, podepisuje výzvy, mluví o tom, že demokracie je stejně křehká jako člověk. „Mám dvě dcery a chci, aby vyrůstaly ve svobodné zemi. Nechci se balit a utíkat, chci, aby Slovensko bylo domovem pro všechny.“

V osobní rovině se Katarína znovu nadechla až po čtyřicítce. Po letech panických atak, spánkové deprivace a fyzického vyčerpání vyhledala terapii. „Psychiatrička se mě zeptala, co chci terapií dosáhnout. Chvíli jsem mlčela a pak řekla: Chtěla bych se konečně mít ráda.“

Začala znovu chodit, cvičit, starat se o sebe. „Nešlo o hubnutí, ale o to, cítit se dobře ve svém těle i v hlavě. A dovolit si nebýt dokonalá.“

O duševním zdraví mluví bez studu. „Když si zlomíš nohu, jdeš k doktorovi. Proč bychom neměli jít pro pomoc, když se zlomí duše?“ říká. Dnes sama spolupracuje s organizacemi, které se věnují poruchám příjmu potravy. „Je důležité o tom mluvit. Aby se nikdo necítil sám.“

Katarína tvoří a žije se svým manželem, který je zároveň jejím manažerem, a s klavíristou Danem Špinerem. „Jsme takový malý trojúhelník – trávíme spolu stovky hodin v autě, na pódiu, v hotelech. Musíme si rozumět. A pořád nás to baví.“

Když se jí Tonda Parma zeptal, jestli žárlí, když Dano hraje s někým jiným, rozesmála se: „Brutálně! Ale s láskou."

Celý rozhovor si můžete poslechnout na YouTube nebo dalších podcastových platformách:

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli