O ten nevábný hadr jsem se občas přetahovala s roztomilým voříškem jménem Babu. Babulka patřila kolegyni Báře a právě ona (Bára, ne Babu) přede mnou poprvé řekla slovo CANISTERAPIE. „Ona prostě ví… chce tě potěšit. To je taková canisterapie,“ usmívala se Bára, která o léčivých schopnostech svého čtyřnožce věděla své. Psi sice neumějí píchat injekce, podávat antidepresiva, zavazovat rány, ale i přesto léčí. A to jak duši, tak tělo! Jste-li zaměření spíše na fakta, tak vězte, že toto tvrzení je vskutku podloženo průzkumy – především v souvislosti s lidmi trpícími křečovými stavy (epilepsie, Parkinsonova choroba atd.) a v souvislosti s pacienty dlouhodobě upoutanými na lůžko.
Lékaři to vědí. I proto se v Thomayerově nemocnici v pražské Krči můžete posadit na tzv. Estonovu lavičku. Eston nebyl žádný přední chirurg, kardiolog, gynekolog nebo něco podobného. Eston byl čtyřnožec. Eston byl anglický špringršpaněl, který do Česka dorazil sám letadlem z Estonska. A Eston byl také pes Prahy 4, který měl důstojnou funkci. Z fotografií na odpadkových koších vyzýval pejskaře, aby řádně uklízeli po svých čtyřnohých kamarádech. „Kdyby to byl člověk, měl by určitě doutník v puse a byl by to klasický anglický gentleman,“ směje se Markéta Procházková – dáma, která s Estonem a jeho kolegou Bauníkem pomáhala pacientům v nemocnici a postiženým dětem v zařízení Filipovka.
Jak to tak zpravidla bývá, rozhodnutí věnovat se canisterapii nebylo náhodné. Impulz ke canisterapii dal Markétě rozhodně sám Eston – jeho empatie, inteligence a vnitřní klid k tomu prostě vybízely. Markétina maminka, lékařka, byla před 12 lety těžce nemocná. Přes 2 měsíce ležela právě v Thomayerově nemocnici. Pak si ji Markéta vzala do domácí péče. „Psi na rozdíl od nás mají naprosto přirozené instinkty,“ upřesňuje Markéta. „I když byl Eston ještě štěně, které by si spíše mělo hrát a dělat takové ty psí blbiny, tak k mamince se choval jinak. Instinktivně a zcela empaticky si k ní přilehl a začal ji zahřívat. Ona měla studené končetiny a tohle jí moc pomohlo.
Rok a půl jsme se o ni starali a prováděli vlastně takovou domácí canisterapii.“ V den, kdy Markétina maminka odešla, se kdesi v Rakousku narodil Bauník. „No a já jsem si potřebovala nějak doplnit stav,“ dojemně a s humorem sobě vlastním dodává Markéta. „Takže aby nás zase bylo doma plno, tak jsem ho přivedla domů. A to s tím, že jsem také chtěla nemocnici vrátit to, co ona mé mamince poskytla – péči a pomoc.“ A já si tak říkám, že v tomto případě výborně platí to známé heslo: Jaký pán, takový pes. Markéta je rovněž inteligentní, empatická a vnímá vás více, než si zpočátku myslíte.
Sedíme v jedné pražské kavárně a já se dívám na fotografie dvou loveckých psů, kteří svými těly jakoby objímají malého chlapce. „Ten chlapeček byl silný epileptik. Záchvaty míval hodně často – snad 300× za měsíc! Po polohování s našimi pejsky se mu vždycky moc ulevilo. Záchvaty na chvíli ustaly. Byly to hodně silné momenty pro všechny okolo,“ vypráví Markéta Procházková. Ono je to vlastně poměrně jednoduché. Psi mají o jeden stupeň vyšší teplotu než člověk. Pes tedy slouží jako přirozené „ohřívadlo“ nemocných pacientů. Svou vyšší teplotou těla dokáže příjemně prohřát svalstvo těžce nemocných a špatně se pohybujících lidí. Tohle už věděli američtí fyzioterapeuti v padesátých letech minulého století. Právě oni byli první, kteří s canisterapií začali.
Po prohřátí pacienta dochází k celkovému uvolnění napjatého svalstva. Svalstva, které jinak bývá často v křečích. To je velmi důležitý efekt canisterapie. Pejsek ještě k tomu pravidelně dýchá a nemocné dítě se zpravidla na ten rytmus brzy „naladí“ a zklidní se ještě více. Tato celková relaxace a uvolnění svalů působí blahodárně především na děti postižené epilepsií, lidi s Parkinsonovou chorobou nebo na pacienty, kteří jsou dlouhodobě upoutáni na lůžko.
Canisterapie může také zlepšit jemnou motoriku malých i velkých pacientů. „Holčička téměř nemohla hýbat rukou. Ale tolik si chtěla pejska pohladit, že tu ruku nakonec rozevřela a ten jemný pohyb udělala," vzpomíná téměř se slzami v očích Markéta. Psi působí na většinu pacientů velmi pozitivně a touha pohladit jejich srst, hodit jim míček, podrbat je za ušima může být hodně silná. Pes se tak stává ideální motivací pro rehabilitaci špatně pohybujícího se pacienta.
Někteří mentálně postižení lidé mívají velké komunikační zábrany. A právě ty mohou občas začít padat v přítomnosti čtyřnožce. Nejeden pes už rozmluvil dříve nemluvného člověka. Markéta v této souvislosti vzpomíná i na chlapce, který byl pod vlivem silných léků, a tudíž vyjadřoval minimum emocí. Ale když si asi 10 minut hladil Estona s Bauníkem, najednou se mu na tváři objevil úsměv. „Ta jeho babička byla tak strašně šťastná, že ten hadrový panáček najednou ožil! To byl takový skvělý pocit z dobře vykonané práce a celé to bylo nesmírně dojemné.“
Psi, kteří provádějí canisterapii, absolvují poměrně náročné zkoušky. Na rase prý nezáleží! Jde jen o to, aby to byli vyzrálí psi s mírnou povahou, ideálně v postpubertálním věku. Pes podle Markéty nemocniční prostředí a pacienty silně vnímá, polohováním se unavuje, a může dokonce i „vyhořet“. Proto je třeba na něj brát ohled a nezatěžovat ho přespříliš. Stále to pro něj musí být zábava. Musí mít chuť pomáhat. Eston ji měl dlouho. A to především proto, že se o něj jeho panička dobře starala. Byla vůči němu empatická, jako byl empatický vůči lidem on. Spolu s touhle paničkou mohl Eston s Bauníkem vykouzlit úsměv na tváři mnoha lidem, otevřít ruce v křeči malým i velkým pacientům, prohřát zkřehlé kosti těm, kteří byli celý den upoutaní na lůžku. To není málo. To je důkaz, že canisterapie funguje!
Občas je mi mizerně, jako asi každému z nás. Pejska mít nechceme, protože býváme často pryč. Ale nedávno za mnou přišel mladší synek Matýsek s tím, že by si moc přál králíčka. „A jak se o něj budeš starat?“ vyzvídám. „No, bude to můj největší kamarád. Budu ho krmit a pořád hladit. A když mě někdo naštve, tak to řeknu tobě, tatínkovi, ale taky jemu. A bude mi hned líp.“ Malý strakatý čtyřnožec se k nám nastěhuje už za pár dní. Možná vám pak dám vědět, jestli funguje i „králíkoterapie“. Ale pravdou je, že už teď se těším, až si tu jeho hebkou srst pohladím…
Původní znění naleznete na webu Pravého domácího časopisu Zde
Zatínáte zuby? Tuhne vám krk? Bolí vás břicho bez zjevné příčiny? Možná na vás nemluví šéf, ale váš vlastní stres. Naučte se číst jeho jemné signály dřív, než z nich bude hlasitý křik.
Cítíte, že se už nemůžete tak dobře učit, jako dříve? Tak to pravděpodobně podléháte klamu… S věkem se schopnost učit se snižuje jen mírně.
Možná už vám není dvacet a je vám toho hodně jasného, ale zkoušeli jste si někdy udělat pravidla, jak si zlepšit den? Co pomáhá nejvíce a co máte a nemáte? Posbírali jsme za vás pár nejsilnějších pravidel a doporučení!
Když se podíváte, jak se dnes ve společnosti prezentuje vyšší věk, zdá se, že nás nečeká nic hezkého. Data však ukazují něco jiného.
Často se mluví o pomoci druhým, jako o něčem nezištném, božském. Výzkumy ale ukazují, že z pomoci jiným můžeme také hodně profitovat - tady je seznam 10 výhod.
Nelíbí se vám něco z vaší minulosti? Tak to jednoduše změňte, není to zase až tak složité
Nemusíme chodit do posilovny, abychom splnili svou denní „porci“ cvičení – nová studie naznačuje, že domácí práce mohou být zdraví prospěšné a to zejména pro starší lidi.
Většina z nás si myslí, že běhat bez bot nás musí bolet, ale hlavně musíme být pomalejší, zkrátka to přináší jenom nevýhody. Zkušenosti ale ukazují, že to může být přesně naopak a navíc to může být velice zdravé.
Na první pohled jednoduchá otázka. Ale odpověď vás možná překvapí.
Tělo nepočká na večerní cvičení. Posilte se přímo u pracovního stolu – diskrétně, bez převlékání a efektivně.
Mluví se o něm všude. Jenže co když nejde o nemoc, ale o přirozenou reakci mozku? Možná nejste porouchaní – jen žijete v příliš hlučné době.
Návod, jak přejít od nárazových kurzů k trvalému a radostnému růstu.
Proč se naše diplomy a rychlokurzy staly největší brzdou vašeho růstu po čtyřicítce, a proč to potvrzují neúprosné statistiky?
Naše schopnost učit se nekončí s diplomem – ale s předsudkem, že už „víme dost“.
Nejde jen o to, kolik toho naspíte. Mnohem důležitější může být, kdy spíte. A jak pravidelně to děláte.
Jednoduchý reflex, složité emoce. Husí kůže je biologický podpis silného prožitku.
Peníze používáme každý den, ale mluvíme o nich raději co nejméně. Přitom rozhodují o vztazích, pocitu bezpečí i o tom, jak vnímáme sami sebe. A často víc, než si připouštíme.
Lenost v sobě nese stigma slabosti a zbytečnosti. Ale co když je to ve skutečnosti signál těla a duše, že je čas zpomalit, přehodnotit, nebo se k sobě začít chovat jinak?
Někteří lidé se bojí pavouků. Jiní zubařů. Ale pak je tu nový druh tiché úzkosti: strach z odpočinku. Proč se tolik lidí děsí chvíle, kdy nic nemusí?
Budíte se rozlámaní, i když jste spali osm hodin? Možná není problém ve věku, ale v poloze, ve které noc co noc trávíte třetinu života.
