Petra Nesvačilová: Otevřeně o mateřství, psaní a inspiraci stářím

Petra Nesvačilová, režisérka, herečka a spisovatelka, se v podcastu Magnoli Universe otevřeně a neokázale baví s Tondou Parmou o svém životě, mateřství, smrti, stáří i o tom, proč už nějakou dobu netočí dokumenty. Rozhovor probíhá v přirozeném rytmu – začíná snem o koni, končí snem o sněhu. 

Kniha Astrid a eja

Petra napsala knihu Astrid a eja., kterou označuje jako pohádku. Postava Astrid je podle jejích slov částečně ona sama, částečně její dcera, a obecně ženská hrdinka. K napsání knihy se dostala během mateřství, přičemž věděla už dávno dopředu, že ji jednou napíše právě v tomto období.

Psaní knihy propojila s péčí o dítě a domácnost – psala mezi činnostmi, jako je vaření nebo uspávání. Knihu tvořila tři roky. Od začátku těhotenství měla vnitřní potřebu psát, i když to vypadalo „roztříštěně“. V závěru pracovala soustředěně – např. u rodičů na venkově, kde jí s dcerou pomáhali.

Proč o smrti

V knize se objevuje motiv smrti. Petra říká, že smrt je přirozenou součástí bytí, ale společnost jí často přisuzuje větší strach, než jaký je reálně spojen s umíráním. Hovoří o své vlastní zkušenosti se smrtí blízkých – konkrétně babičky a dědy. U babičky byla přítomná a zpětně popisuje, že namísto strachu cítila spíše lásku. Říká, že „u smrti je absolutno“ a že v tom okamžiku vnímala, že přestože už nelze zažít teplé objetí, zůstává tam krása.

Ve vztahu ke knize říká, že chtěla, aby i děti mohly o smrti číst, aby se tím téma přirozeně zpracovávalo. Věří, že děti jsou schopné takové věci pojmout – pokud se jim to podá jemně a citlivě. Kniha je tak podle ní vedená lehkostí, i když mluví o vážných věcech.

Smrt a magie

Vedle smrti je v knize i téma magie a kouzel. Petra věří, že dětský svět je s tím propojený, ale jako dospělí na to často zapomínáme. Sama se snažila do knihy vložit i tento rozměr – aby kniha obsahovala nejen bolest, ale i fantazii.

Psaní jako dlouhodobý nástroj

Psaní má v jejím životě delší historii. Už jako dítě psala, protože se hodně nudila. Zmiňuje, že v dětství měla vlastní „rádio Petra“, psala různé příběhy, hrála divadlo, tvořila hry i vlastní dokumenty. Měla kazety s nahrávkami a už od dětství měla pocit, že má co říct. Bavily ji příběhy jiných lidí a odmala je sbírala. Při domácích činnostech (např. škrábání brambor) si vynucovala, aby jí ostatní něco vyprávěli.

K psaní se tedy nevrátila, ale navázala na dlouhou vnitřní potřebu něco tvořit. I když o sobě moc ráda nemluví, v knize zůstává přítomná.

Styl psaní

Na otázku, zda má psací režim, odpovídá, že ne. Píše impulzivně – jakmile má možnost a nápad. Není typ, co si sedne a každý den napíše deset stran. Psala mezi péčí o dceru, usínáním, domácími povinnostmi. Přiznává, že někdy cítila výčitky, když šla psát místo toho, aby byla s rodinou.

Ve finální fázi si ale udělala na psaní prostor – např. když byla s dcerou u rodičů. Tvůrčí proces popisuje jako mozaiku – impulzivní, ale vedený vnitřním tlakem a potřebou.

Pauza v dokumentární tvorbě

Petra několik let netočila dokument. Posledním filmem byl časosběrný dokument Vojna Ztohoven, který měl premiéru na konci covidu. Poté otěhotněla, napsala dvě knihy, porodila dceru a aktuálně dokumenty netočí.

Říká, že dokument pro ni znamená velkou blízkost s tématem, a často i vstup do temnějších oblastí. Teď nemá vnitřní nastavení jít do těchto hloubek. Dokumenty jsou náročné nejen produkčně, ale i lidsky. Aktuálně se soustředí na jiné formy tvorby – např. divadlo a psaní.

Zároveň má v hlavě více témat a producenti čekají, s čím přijde. Sama ale říká, že potřebuje čas, aby si znovu vybrala cestu. Dokumenty točí, jen když ví, že do toho může vstoupit naplno.

Téma stáří a děda

Jedno z témat, ke kterému by se ráda vrátila, je stáří. Hovoří o svém dědovi, kterému bude 97 let. Popisuje ho jako vitálního, elegantního člověka – pěstuje broskve, nosí mokasíny, pečuje o sebe. Chodí na obědy, má vlastní styl. Nejvíc si rozumí s její dcerou – podle Petry jsou na stejné vlně.

Říká, že ji inspiruje i tím, jak se pohybuje – pomalu, klidně. Vybavuje si, jak ho jednou sledovala na zahradě a představovala si, že se jednou stane stromem. I to je pro ni obraz propojení se světem, který nás přesahuje.

Petra má obecně silný vztah ke starší generaci. Už na FAMU pracovala s Karlem Vachkem, Karlem Schwarzenbergem, Janem Němcem. Trávila s nimi čas, nahrávala rozhovory, diskutovala, smála se s nimi. Vzpomíná na situace, kdy přelézali plot nebo sepisovali věty v němčině. Studenti si z ní dělali legraci, že je „gerontofil“. Ona ale říká, že se jí s nimi tvořilo nejlíp.

Introverze

Petra se v rozhovoru označuje za introvertku. Říká, že je ráda sama. Práce v divadle je pro ni dostatečný „večírek“. Ráda chodí sama pro kafe, má ráda ranní rituály. Pokud nemusí, nikam nejde. I setkání s kamarádkami má specifickou formu – mají skupinu Amazonky a chodí po horách, často v tichosti, i třicet kilometrů. Ticho jí vyhovuje. Doma je ráda sama. Má ráda rozhlas Vltava a vážnou hudbu. Sama sebe popisuje jako „staromilce“ a „zaprděnýho páprdu“.

Ženy ve společnosti

Petra mluví o tom, že je ráda, že ženy mají volební právo, i když přišlo pozdě. Neřeší téma feminismu ideologicky, ale skrze vlastní zkušenost. Někdy si posteskne, že kdyby to dělali muži, věci by šly rychleji. Ale zároveň říká, že měla vždy kolem sebe muže, kteří ji podporovali – např. její otec, bratr nebo manžel.

Pochvaluje si také produkci Hypermarket Filmu (Remunda, Kusák), kde cítila podporu i jako matka. Když hrála v seriálu Osada, kolegové jí vyšli vstříc. Věří, že spolupráce mezi pohlavími je důležitá. Má ráda ženy v politice – oceňuje např. Zuzanu Čaputovou, ale i mladé lidi, kteří dnes vstupují do veřejného prostoru.

O čem sní

Petra říká, že se těší, až začne sněžit. Sní o roubence v horách – má ráda zimu, klid a hory. Ráda organizuje setkání s rodinou a přáteli. Baví ji večírky doma, kde se povídá. Sní i o tom, že bude jednou stará – říká, že se vidí jako devadesátiletá babička. Má v rodině dlouhověkost a doufá, že se jí také dožije. A že možná jednou bude, jako její děda – nebo jako strom.

CELÝ ROZHOVOR SI POSLECHNĚTĚ ZDE

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.