Proč někdo tolik nestojí o společnost a přátelství? A proč je to v pořádku?

Občas se člověk zastaví a řekne si: Proč já vlastně nejsem jako oni? Když vidí, jak kamarádi a známí neustále něco podnikají, schází se, volají si, plánují víkendové výlety, setkání na kávě, večerní drinky, někdy i každodenní chatování. Přijde mu to přirozené – pro ně. Ale pro sebe? Únava. Nechuť. Dokonce někdy i mírná panika při představě, že by to mělo být každý týden.

A pak přijde ta otázka od druhých. Nebo někdy i od nás samotných: Jsem divný? Jsem asociální? Proč se mi do toho nechce?

Na první pohled vypadá touha po přátelství jako základní lidská potřeba. Psychologové nám léta říkají, že jsme sociální tvorové a bez kontaktu strádáme. A je na tom hodně pravdy. Pro většinu lidí je pravidelný kontakt s přáteli radostí, způsobem, jak sdílet život, získávat podporu a nabíjet se. Sociální vazby jsou skutečně jeden z nejspolehlivějších ukazatelů životní spokojenosti.

Ale tady to začíná být zajímavé. Výzkumy ukazují, že to neplatí úplně stejně pro všechny. Konkrétně některé studie naznačují, že lidé s vyšší inteligencí mají menší potřebu častých sociálních kontaktů. Dokonce mohou být spokojenější, když těch kontaktů mají méně.

Jedna známá studie publikovaná v British Journal of Psychology našla velmi zajímavou souvislost: pro většinu lidí platilo, že čím víc času s přáteli, tím vyšší spokojenost. Ale u inteligentnějších jedinců ten vztah byl slabší nebo dokonce opačný. Jinými slovy, když tito lidé trávili méně času s ostatními, nehlásili menší spokojenost – někdy naopak.

Proč to tak je?

Jedno z vysvětlení vychází z takzvané savanové teorie štěstí. Ta říká, že náš mozek se vyvinul v malých skupinách lovců a sběračů. V takovém prostředí byla blízká spolupráce a častý kontakt nezbytný. Kdo byl sám, byl v ohrožení. Evoluce nás na to připravila – máme v sobě zakódovanou potřebu kontaktu, protože kdysi to zvyšovalo šanci přežít.

Jenže inteligence je schopnost řešit nové, složité a často „nepřirozené“ problémy. Umožňuje nám vymanit se z některých evolučně starých vzorců. Lidé s vyšší inteligencí umí plánovat do budoucna, analyzovat složité systémy a řešit věci samostatně. Nemusí se tolik spoléhat na skupinu. Dokáží být sami, aniž by to pro ně znamenalo stres nebo pocit ohrožení.

Další vysvětlení je ještě osobnější a podle mnohých ještě přesnější. Inteligentnější lidé často tíhnou k projektům, které vyžadují soustředění a hlubokou práci. Čtení, psaní, analýza, umělecká tvorba, řešení problémů – to vše stojí čas a energii. A sociální kontakt, byť příjemný, je rozptyluje. Vytrhává z myšlenek. Často znamená povrchní small talk, přizpůsobení se skupině, ztrátu vnitřního tempa.

To ale není neochota mít přátele. Není to neláska k lidem. Je to jiná preference – mít méně kontaktů, ale hlubších. Méně rozhovorů, ale smysluplnějších. Nechodit každý týden na kávu, ale když už, tak do hloubky a s opravdovým zájmem.

Pro okolí to ale bývá matoucí. Kamarádi mohou mít pocit, že se člověk straní. Že je pyšný, odtažitý, arogantní. „Proč nejdeš s námi? Proč nám píšeš tak málo?“ A někdy to zabolí. Protože upřímná odpověď zní: „Mám vás rád, ale nepotřebuji být s vámi pořád.“

Mnoho lidí si to neuvědomí ani o sobě. Myslí si, že jsou „divní“, že jim něco chybí. Že by měli být víc společenskí, aby byli normální. A trápí se. Snaží se měnit, nutit do věcí, které je vyčerpávají, a cítí se pak provinile, že je nedokáží dlouhodobě udržet.

Je důležité si říct: je to v pořádku. Tohle není vada. Není to lenost ani povýšenost. Je to jen jiná struktura potřeb. Jiný rytmus duše. Pro někoho je štěstím být každý den s přáteli, pro někoho je štěstím ticho, kniha a přemýšlení. A obojí je správně.

Takoví lidé nejsou méně schopní přátelství. Naopak. Často jsou velmi loajální, věrní, zajímají se o druhé do hloubky. Jen nepotřebují deset schůzek za měsíc. Někdy stačí pár zpráv. Nebo jedno setkání, kde se opravdu mluví. Přátelství pro ně není samozřejmost, ale vzácnost. A možná proto si ho tolik váží.

Pokud jste to vy, kdo se v tom poznává, zkuste si to dovolit. Přestat se omlouvat za to, že máte rádi svůj klid. Přestat se nutit do rolí, které vám nesedí. Zkuste být upřímní i ke svým přátelům – často je překvapí, že to není nezájem o ně, ale respekt k vlastnímu prostoru.

A pokud máte v okolí někoho takového, zkuste mu to nevyčítat. Dejte mu čas. Pozvěte ho znovu. A přijměte, že jeho láska k vám nevypadá stejně jako ta vaše.

Autor: David Seibert a Tomáš Poucha

Foto zdroj: Pexels.com

Zdroje: 

https://academic.oup.com/bjpsyc/article/107/4/675/2461877

https://www.psychologytoday.com/us/blog/the-scientific-fundamentalist/201602/why-intelligent-people-may-be-less-social