Proč někteří lidé musí pořád vyhrávat a jiní jsou v klidu

V každé rodině se najde někdo, kdo se dokáže pohádat i kvůli tomu, že v deskové hře nesedí pravidla. A někdo jiný? Ten klidně obětuje vlastní vítězství, jen aby bylo příjemné odpoledne. Soutěživost je fascinující fenomén – ať už se projevuje ve hrách, v práci nebo v životních ambicích.

Zatímco někdo potřebuje pořád něco dokazovat, jiný nechá závodit ostatní a sám si vystačí s vlastním tempem. Co rozhoduje o tom, kdo se kdy stane tím „dravcem“ a kdo radši zůstane pozorovatelem? A jde to vůbec změnit?

Soutěživost není totéž co chuť vyhrát

Na první pohled může soutěživost vypadat jednoduše – jako potřeba být první. Ve skutečnosti je ale mnohem hlubší a komplexnější. Psychologové ji popisují jako tendenci hodnotit vlastní úspěch ve srovnání s ostatními, nikoli ve vztahu k sobě samému.

To znamená, že soutěživý člověk může být perfektně motivovaný, pracovitý a ambiciózní, ale pokud se jeho výkon nevejde do kontextu „lepší než někdo jiný“, jako by neměl hodnotu. Zajímavé je, že tohle nastavení často formuje už naše dětství, aniž bychom si to uvědomovali.

Od jeskyně po kancelář: evoluce na pozadí

Soutěživost má překvapivě silný biologický základ. V době, kdy přežití záviselo na tom, kdo si uloví víc, získá lepšího partnera nebo vůdčí pozici ve skupině, byla schopnost prosadit se klíčová. Evoluce tedy „odměňovala“ ty, kdo uměli bojovat o své místo.

I dnes, v době e-mailů a tabulek, stále reagujeme na mnoho situací jako kdysi v tlupě. I když už nebojujeme o kus masa, mnoho lidí podvědomě soutěží o status – ať už jde o pracovní uznání, oblíbenost na sociálních sítích nebo prestižní značku na kabelce.

Soutěživost a osobnost: když geny nejsou osud

Soutěživost často souvisí s některými osobnostními rysy, zejména s extroverzí a svědomitostí. Ti, kdo mají rádi společnost, jsou cílevědomí a rádi plní cíle, bývají také více soutěživí. A protože osobnost je zčásti dědičná, můžete mít k soutěživosti určitý „startovací potenciál“.

Ale tím to nekončí. Důležitou roli hraje i výchova. Dítě, které zažívá časté srovnávání – s bratrem, se spolužáky, s „tím šikovným od sousedů“ – si často osvojí představu, že hodnota člověka se měří výkonem. A tohle nastavení si přinese i do dospělosti.

Společnost, která fandí vítězům

Zatímco v některých kulturách je soutěživost otevřeně podporovaná, jiné ji považují za nevhodnou. Například americká kultura otevřeně oceňuje úspěch a výkon, zatímco asijské společnosti se spíše zaměřují na harmonii skupiny a kolektivní výsledek.

To ale neznamená, že lidé v Japonsku nesoutěží – jen to dělají rafinovaněji. Místo přímého konfrontačního boje se spoléhají na nepřímé strategie, jako je například zatajování informací nebo jemné srovnávání výsledků. I „nesoutěžní“ kultura tak může být soutěživá – jen jiným jazykem.

Když je soutěživost zdravá – a kdy už škodí

Soutěživost sama o sobě není špatná. Může motivovat, zvyšovat výkon, pomáhat dosahovat cílů. V mnoha prostředích je i nezbytná – bez ní by žádná firma nefungovala a žádný sportovec by se neposunul dál. Problém nastává, když se soutěživost vymkne kontrole.

Studie ukazují, že lidé, kteří se intenzivně srovnávají s ostatními a často se cítí „méněcenní“, bývají náchylnější k úzkostem, depresím a syndromu vyhoření. V prostředí škol nebo korporací může přemíra konkurence vést k chronickému stresu a ztrátě vnitřní motivace.

Navíc – pokud měříme úspěch jen podle ostatních, nikdy nemáme hotovo. Vždycky je někdo rychlejší, bohatší, štíhlejší, efektivnější. A tak se můžeme ocitnout v nekonečném závodě, který nemá cíl.

Jde se soutěživosti odnaučit?

Ano – v určité míře ano. Nemusíme přepisovat svou osobnost, ale můžeme změnit způsob, jakým o sobě přemýšlíme. Psychologové doporučují zaměřit se na vnitřní motivaci místo vnějších srovnání. Zjednodušeně řečeno: soutěžte s tím, kým jste byli včera – ne s kolegou u vedlejšího stolu.

Pomoci může i práce s terapeutem, zejména přístupy jako ACT (Acceptance and Commitment Therapy) nebo soucitně zaměřená terapie, které učí, jak najít rovnováhu mezi výkonem a lidskostí. A také posilují schopnost být k sobě laskavější – což je u soutěživých lidí často slabé místo.

Na závěr: otázka, kterou si můžete položit

Když příště ucítíte, že ve vás vře soutěživost – ať už v práci, v rodině, nebo při parkování – zkuste se zastavit a zeptat se:

„O co mi tady vlastně jde?“

Chci opravdu vyhrát? Nebo jen cítit, že mám hodnotu? Chci být lepší než druzí – nebo lepší než já sám včera?

Možná zjistíte, že vítězství je fajn, ale klid v duši je někdy cennější než medaile. A že opravdová síla není v tom být první, ale v tom vědět, proč vůbec běžím.

Autor: David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: Pexels.com

Zdroje:

• https://doi.org/10.64628/AA.k7ds3gnag
• https://psycnet.apa.org/record/2018-36240-001
• https://www.frontiersin.org/articles/10.3389/fpsyg.2019.01239/full
• https://journals.sagepub.com/doi/full/10.1177/0956797613502549
• https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5911544/