Proč si to zbytečně komplikujeme?

Lehkost jako podezření

Možná to znáte. Něco uvnitř nás věří, že když je něco jednoduché, nemůže to být správné. Že opravdová hodnota vzniká jen přes námahu, přes pot, skrz výzvu. Že si klid, lehkost nebo úlevu musíme nejdřív zasloužit. Jinak to není fér. Ani vůči druhým, ani vůči sobě.

A tak děláme věci složitěji, než bychom museli. A často si toho ani nevšimneme.

Změny pro změnu

Typický příklad? Nový šéf ve firmě. Nastoupí, všechno musí změnit, protože tak se to přece dělá. Všechno se překope, nastaví jinak, s velkou vizí. A za dva roky se ukáže, že se vlastně nic nezměnilo – jen to stálo hodně sil. Všech. Ale hlavně to dobře vypadalo. Aspoň chvíli.

Podobně i doma. Rozhodneme se, že náš byt potřebuje změnu. Vyměníme koberce, pálíme šalvěj, přeskládáme nábytek podle feng-šuej. Ale pak stejně skončíme v tom samém křesle pod tou samou dekou. Protože to, co přineslo klid, nebyla změna prostoru. Ale to, že jsme si konečně dovolili ho opravdu obývat.

Tisíc malých důkazů

A nebo úplně v maličkostech. Máme doma slavnostní ubrousky, ale nikdy je nepoužijeme. Do lesa nosíme těsné džíny. Lampu, která nesvítí, necháme stát, protože ladí. Do vany si nalijeme jen polovinu pěny, i když bychom si ji mohli dopřát celou. Mluvíme potichu, když říkáme, že jsme šťastní. A v šatníku držíme oblečení „pro případ, že bychom se změnili zpět“. Pro všechny ty verze nás, které už možná nikdy nebudou – ale které nechceme zradit.

To všechno nejsou náhody. Vyrůstali jsme v prostředí, kde se chválilo za výkon. Kde uznání přicházelo až po úsilí. Kde se dobré věci tvrdě vydřely, nebo neexistovaly vůbec.

Když těžší vypadá správnější

Když dnes stojíme před rozhodnutím, kde jedna možnost působí přirozeně, radostně, lehce – a druhá složitě, hrdinsky a náročně – automaticky inklinujeme k té druhé. Ne proto, že by byla lepší. Ale proto, že to máme zapsané hluboko. A často nevědomě.

Psychologové tomu říkají „effort justification“ – čím víc nás něco stálo, tím víc si toho vážíme. I když by to šlo jinak. A tenhle mechanismus se pak opakuje i v dalších rozhodnutích. Nevolíme těžší cestu proto, že bychom byli hrdinové. Ale protože máme pocit, že jinak to nebude dost.

Vědět, kdy přestat tlačit

A přitom – když se opravdu zastavíme – často poznáme, co je v souladu. Co je naše. A že ta jednodušší varianta není útěk. Ale návrat. K sobě. K tomu, co dává smysl. A možná že právě v tom tichém „dovol si“ je klíč k tomu, proč to někdy zbytečně komplikujeme.