Radkin Honzák na Čarách v písku: Jak se nezbláznit ve středním věku

Ve Vnitroblocku se v rámci série Magnoli Čáry v písku setkali hosté s jednou z nejvýraznějších postav české psychiatrie – Radkinem Honzákem. Večer moderoval Tonda Parma a od první chvíle bylo jasné, že nepůjde o suchopárnou debatu, ale o živé vyprávění, kde se vážná témata střídají s humorem, příběhy a ostrými postřehy.

Vrchol a sestup: přirozená křivka života

„Ve chvíli, kdy člověk se dostane na vrchol, tak je nejvíc nespokojený. Protože z vrcholu, jak známo, všechny cesty vedou dolů.“ Tímto obrazem Honzák připomněl, že žádná etapa netrvá věčně. Dětství je časem formování, mládí obdobím hormonální bouře, dospělost produktivním vrcholem – a pak přichází sestup.

Ten ale není tragédií. Podle Honzáka je to výzva k proměně. Připomněl starořecké pojetí času: chronos, který plyne lineárně, a kairos, tedy čas příležitosti. „Je to čas k tomu, aby se změnil pohled na život. Abychom se rozumně připravili na to, že jednoho dne budeme o pár centimetrů menší a pohybovat se těžkopádněji. A přesto si pořád říkali, že svět je krásný.“

Sestup je podle něj především vnitřní transformací, která se musí odehrát v duši. A člověk ji nemusí zvládat sám – pomůže mu kamarád nebo terapeut, který dokáže udržet trajektorii, když setrvačnost táhne zpět.

Tři velké pasti středního věku

Honzák varoval před třemi nejčastějšími chybami, do nichž lidé v této fázi života padají. „Největší blbost je zjistit po pětadvaceti letech, že jsem žil v nevyhovujícím vztahu, rozvést se a vzít si o třicet let mladší ženu. Druhá blbost je koupit si kolo a nechat se zabít na silnici. A třetí je rezignovat.“

Rezignace je podle něj obzvlášť nebezpečná. Připomněl postavu z románu Martin Eden Jacka Londona, která se utopí právě ve chvíli, kdy má pocit, že je „za vodou“. Oproti tomu jako příklad uvedl malíře Renoira, jenž i v pokročilém věku dokázal obdivovat krásu – už ne na tělech modelek, ale v jejich rukou. Schopnost najít radost i v sestupu je podle Honzáka skutečným uměním.

Humor jako obrana i lék

Jedním z nejsilnějších poselství večera byla role humoru. „Deset minut smíchu má dvouhodinový protibolestivý účinek.“ Smích snižuje stres, posiluje imunitu a vrací člověka do radosti.

Honzák vyprávěl příběh amerického novináře, který se rozhodl léčit svou nemoc humorem. Přestěhoval se z nemocnice do hotelu, pouštěl si filmy bratří Marxů, obklopil se kamarády a zjistil, že smích skutečně funguje jako lék.

Sám přidával ostré glosy na účet dnešních trendů: „Když někdo říká, že má depku, rozhodně nemá depresi. Depresisté se s tím nechlubí. A vyhořelý je dneska každý, komu se nechce do práce.“ Humor podle něj není jen ozdobou, ale základním mechanismem přežití – schopností obrátit absurditu situace ve vlastní prospěch.

Vztahy a smečka

Pro vyrovnanost je podle něj zásadní mít oporu ve vztazích. Honzák s manželkou žije od roku 1958 a s nadsázkou připomněl: „Děti se vám odcizí, to je investice nevratná. Útěchou jsou vnoučata, která máme za to, že jsme vlastní děti neumlátili.“

Pokud někdo nemá partnerský vztah, neměl by zůstat sám, ale hledat svou „smečku“ jinde. Člověk je tvor společenský a samota jej oslabuje.

Životní sny a smíření

Střední věk je i časem, kdy člověk bilancuje. Problém nastává, když se nechá pronásledovat nenaplněnými cíli. „To je ta správná cesta k vyhoření. Nastavit si laťku, kterou nepřeskočíte, a pak se okopávat.“

Podle Honzáka není nejdůležitější dosáhnout všech vysněných met, ale „dobrat se k slušnému stáří, a přitom neztratit pozitivní vztah k životu“. To je podle něj nejvyšší cíl, který má smysl.

Univerzita třetích zubů a lekce stáří

Honzák s humorem přejmenoval univerzitu třetího věku na „univerzitu třetích zubů“. Na jejích přednáškách si všímá, jak se s věkem mění nejen tělo, ale i povaha. Připomněl příběh jednoho profesora, který jako mladý asistent bez milosti vyhazoval studenty. Ve stáří se však stal vyhledávaným a laskavým zkoušejícím. „Jak se z takový svině asistenta může stát takový hodný stařík? To přijde s věkem,“ odpověděl s typickým humorem .

Zaznamenal ale i nerovnováhu, která ho nepřestává bavit: „Třicet osm ženských na dva chlapy.“ Podle něj to jen dokazuje, že ženy jsou ochotnější hledat nové podněty a učit se i ve vyšším věku, zatímco muži častěji rezignují.

Děti nejsou majetek

Velkou část večera věnoval vztahu rodičů a dětí. Citoval Chalíla Džibrána: „Vaše děti nejsou vaše děti. Jsou to šípy, které jste vypustili z luku, ale nečekejte, že budou jako vy a podle vás.“ Děti podle něj nejsou majetek, ale samostatné bytosti, jejichž životní cesta je odlišná.

Odkázal i na Erika Fromma a jeho knihu Mít nebo být, která ukazuje, jak silně nás svazuje potřeba vlastnit. Ať už věci, nebo lidi. Děti však patří životu, nikoli rodičům – a rodiče se musí naučit tuto skutečnost přijmout.

Generace v kleštích

Honzák se dotkl fenoménu „sandwichové generace“ – lidí, kteří se ve středním věku starají zároveň o děti i o své rodiče. „Děti vědí, jak my už blbneme, a rodiče si nechtějí nechat nic líbit, protože jsou přece naši rodiče a vědí to líp,“ glosoval.

Podle něj je napětí mezi generacemi přirozené, bylo tu vždy a bude tu i nadále. Podstatné je, aby se člověk nenechal semlít očekáváním druhých a udržel si vlastní osu.

Smíření a odpuštění

Jedním z klíčových témat bylo odpuštění. Honzák citoval psychologa Erika Eriksona, který jako jeden z mála popsal vývoj člověka až do stáří. „Napřed musíte odpustit těm, co vám kdy šlápli na nohu, pak sobě samotným. Teprve pak se smíříte i se sebou,“ vysvětloval .

Opřel se i o zkušenosti z hospiců, kde lidé nejčastěji litují toho, že se věnovali příliš práci a málo blízkým. „To je zásadní problém – v padesátce začít hledat mezi svými blízkými to, co nám dříve unikalo,“ dodal.

Chyby a lidskost

Podle Honzáka je nebezpečné chtít po sobě jen „správné kousky“. „To bychom nebyli lidi, kdybychom nedělali hlouposti. Dojít k tomu, že mám právo dělat chyby,“ řekl . Život bez chyb by podle něj nebyl autentický, ale mechanický.

Radost z obyčejného

Na otázku, jak udržet radost, odpověděl s odzbrojující jednoduchostí: zpívat – ideálně v koupelně, kde je nejlepší akustika. A hýbat se. Zároveň varoval před iluzí pozitivní psychologie, která tvrdí, že stačí si přát zdraví a štěstí. Místo toho doporučuje hledat „malé kognitivní radosti“ – drobnosti, které dokážou přeladit hlavu z úzkosti do racionálního módu.

Uvedl i konkrétní trik: „Když vás posedne úzkost, spočítejte z paměti 19 krát 424. Překlopíte emoci do racionality. A tam si můžete říct – svět je dobrý, já jsem dobrý.“

Jak se připravit na smrt

Na téma smrti navázal odkazem na Elisabeth Kübler-Ross, která popsala pět fází vyrovnání: popření, smlouvání, vztek, depresi a smíření. „Viděl jsem na filmu, jak lidé v posledním tažení dokázali odpoledne strávit radostně s rodinou, i když večer zemřeli,“ vyprávěl .

Strach ze smrti je podle něj součástí biologické výbavy. Ani víra podle něj není jednoduchým lékem – připomněl Krista v Getsemanské zahradě: „Krví se potil, což nedělá z toho, že by se na smrt těšil.“ Připravit se na smrt znamená přijmout ji jako přirozenou součást života.

Přeinformovaná doba

„Internet a sociální sítě do toho vnesly něco, co tady nebylo. Jsme přeinformovaní a to nás odvádí od přirozených věcí,“ řekl . Mladí podle něj znají spoustu informací, ale postrádají zakotvení v kulturní paměti. Internet tak spíše než poznání často šíří agresi.

O hodnotách a civilizaci

Na sklonku večera se Radkin Honzák vrátil k tématu hodnot a směřování společnosti. Varoval před pokušením radit druhým nebo léčit sám sebe či své blízké. „To je velice lákavé, protože vidíte, jak jde někdo blbě, a říkáte si: Ježíš Maria, tam nelezej. Ale nesmíte,“ vysvětloval .

S nadhledem připomněl, že civilizaci může ohrozit jak „umělá inteligence, tak přirozená blbost“. Ta druhá je podle něj mnohem rozšířenější, protože „nakvétá ve většině hlav“. Jako protipól uvedl biblické ponaučení, že nelze sloužit dvěma pánům – Bohu a mamonu. Už tehdy byl mamon symbolem konzumu, a i dnes jde o otázku, jaké hodnoty člověk preferuje .

Zmínil i debatu o nedělích. Našel na internetu úvahu ženy, která chtěla, aby v neděli bylo vše zavřeno – tak jako v Německu. „Je to čas, kdy se neběží v krysím závodě. U nás se dětem říká: když budeš zlobit, půjdeš s námi do kostela, když budeš hodný, tak do nákupního centra. Tam strávíme celý den. To je smutná pravda,“ poznamenal .

Ukázat, co všechno lze vydržet

Honzák se dotkl i otázky vlastní životní role. „Já jsem tady proto, abych vám ukázal, co všechno se dá vydržet,“ řekl . Připomněl, že jeho generace prošla bombardováním Prahy, únorem 1948, okupací i normalizací. To všechno se podle něj dalo přežít díky tomu, že měl kolem sebe hudbu, literaturu a kulturní hodnoty, ke kterým se člověk mohl upřít i „v tom blbým srabu“.

Současnost mu připadá paradoxně těžší v jednom ohledu: přílišná závislost na úřadech a regulacích. „Dřív se hospodařilo s výsledky své práce. Dnes každý nápad zabije deset úředníků a hodí se to na Brusel,“ řekl s ironií .

Víra, odvaha a náhoda

Honzák otevřeně mluvil i o své víře. Připomněl situaci, kdy byl vyslýchán estébáky a musel obstát v otázkách, zda věří v Boha. „Já jsem velice zajímavý křesťan, oni by ze mě radost neměli. Ale rozhodně jsem nezlomitelný,“ poznamenal. Vyprávěl i historku z vojny, kdy mu kamarád lapiduch opakoval: „Doktore, neboj se. Babu se na nás nevykašlal.“ Pro něj to byl důkaz, že i v těžkých situacích se dá spolehnout na náhodu, na lidi kolem a na víru v to, že věci dopadnou.

Psychopat jako životní téma

Nejlehčí moment přineslo povídání o jeho nové knize připravované s Klárou Mandausovou s názvem Princezna psychopat. „Hezké holky to nemají lehké. Standardní kluci se jich bojí, a tak kolem nich krouží psychopati – ti, kteří se nebojí,“ vysvětlil. Předvedl i malý trik, jak psychopat manipuluje okolím – drobný fígl s čísly a předměty, který vzbudil dojem, že předpovídá volbu publika. „A já vypadám jako génius. To jsem se naučil od jednoho psychopata,“ dodal . Byla to hravá ukázka, že psychopati nejsou odvážní hrdinové, ale lidé bez strachu a s darem manipulace.

Krize jako příležitost a smích

K tématu středního věku se vrátil jasným shrnutím: „Krize středního věku je bod obratu. Je potřeba přešaltovat z čtyřky na trojku a dát životu jiné priority. Ideálně s humorem a s lidmi kolem sebe.“ Připomněl i čínský znak pro krizi, který v sobě spojuje slova „nebezpečí“ a „příležitost“.

Na úplný závěr se Klára Mandausová zeptala, čemu se v životě smál tak, že nemohl přestat. Honzák vzpomínal na studentské časy, hysterické smíchy před zkouškami i ochotnické divadlo. „Smích, který vám vhání slzy do očí, je největší očistou,“ řekl .

Závěrečné poselství

Večer s Radkinem Honzákem nebyl jen o psychiatrii. Byl o životě ve všech jeho podobách – o krizi středního věku jako o příležitosti k proměně, o potřebě smíření a odpuštění, o hodnotách, které drží člověka nad vodou, a o smíchu, který dokáže léčit i tam, kde už racionální argumenty nepomáhají.

Honzákovo poselství se dá shrnout jednoduše: střední věk není důvod k panice, ale šance změnit priority, smířit se se životem a neztratit radost. I když „všechny cesty vedou dolů“, dá se po nich kráčet s humorem, nadhledem a lidmi, kteří jsou kolem nás.

Autor zpracování: Tomáš Poucha

Foto: David Seibert

Zdroj: Magnoli