Robert Vano: Když přežijí jen švábi a platinová fotka

Jak vypadá život, když za sebou člověk zavře dveře totality, projde utečeneckým táborem, pracuje ve sklárně, myje nádobí v New Yorku, a nakonec se stane jedním z nejvýraznějších fotografů své generace? A jak vypadá stáří, když vás nic nebolí, nechcete do lesa a víte, že už dávno jste se „dostárnul“? O tom všem otevřeně, s nadhledem a vtipem mluví Robert Vano v rozhovoru pro Magnoli Universe. A o hodně víc než jen o fotografii.

Vystudovaný kadeřník. Fotograf světové úrovně

Už při prvních minutách je jasné, že rozhovor s Robertem Vanem nebude další povídání o výstavě, světle, cloně a ISO. Vano totiž vypráví život. A vypráví ho způsobem, který je nakažlivý. Nová výstava v Tančícím domě a s ní spojená kniha nejsou jen fotografickou retrospektivou – jsou životní stopou.

„Chtěli udělat knihu od narození až po smrt,“ říká bez patosu. A pak dodá: „Možná si nakladatel myslí, že už tady nebudu.“

Platinové fotografie a budoucnost, která je ruční

Vano fotí stále, ale jinak než dřív. Nechodí se „jen tak projít s foťákem“, nefotí z mobilu. Věří, že opravdová hodnota je v ruční práci. V něčem, co vzniká pomalu, s dotykem. A co přežije.

„Když by došlo ke konci světa, zůstanou jen švábi a platinové fotografie,“ pronáší s úsměvem. „Proto dělám platinu.“

Dává to smysl – papír už není papír, říká. Je to plast s inkoustem. A ten nevydrží. Zato platinová fotografie? Ta může žít dvě stě let. Anebo víc.

Jak přežít digitál: učit se od studentů

Přestože učí na střední škole, netají se tím, že se od studentů sám učí. Neví, co je TikTok, ale mladí mu vše nainstalují. Neumí používat datovou schránku, ale ví, že na všechno existuje aplikace. A přesně tímto směrem se posunul i jeho slavný „spor o expozimetr“.

Když zjistil, že žádný ze studentů nevlastní klasický expozimetr, rozčílilo ho to. Do chvíle, než mu jeden z nich ukázal bezplatnou aplikaci. Oba změřili světlo – aplikace i jeho přístroj ukázaly stejnou hodnotu.
„A já se něco naučil,“ říká. „Hned další hodině jsem jim řekl: stáhni si, vole, aplikaci do smartphonu.“

Robert Vano se nestydí učit od mladších. Miluje jejich přímý tón. Věří, že se nemá smysl zlobit, že už nejsou tak „vychovaní“. Dnes bojují o jinou svobodu než kdysi on.

Od STB ke svobodě. V papíru i v životě

Přestože celý život působí lehce a pozitivně, nevyhýbá se ani těžkým tématům. V dokumentu Robert Vano – Příběh člověka otevřel své svazky STB. Dozvěděl se z nich, že všechna jeho psaní z emigrace, která posílal rodičům, skončila v šuplících estébáků.
„Máma mi to nikdy neodpustila. Myslela si, že jsem se jí dva roky neozval.“
Když dostal možnost do spisů nahlédnout, tam všechny ty dopisy byly. Pečlivě archivované. Absurdní, ale taky – užitečné.

„Když po mně teď chtěli Američani důchod, ptali se, kdy jsem vstoupil do země, kde jsem pracoval, co jsem dělal. Já nevěděl nic. Ale StB to věděla všechno. Deset let mě sledovali. Takže jsem nakonec byl i rád.“

Nechodím do lesa. A nemám rád procházky

V době, kdy každý druhý inspirativní člověk tvrdí, že se dobíjí v lese, Robert Vano říká přesný opak. „Já nesnáším procházky. Možná proto, že jsme utekli přes dráty v lese.“

Příroda pro něj není terapie. Na rozdíl od cigaret. Když fotil legendární moderátorku Kamilu Moučkovou, zeptala se ho, kolik kouří. Řekl, že dvacet denně.
„Ona se zasmála a řekla: To jste jenom dítě. Já sto. To jsem neslyšel ani v Americe.“
A pak dodala větu, která ho prý dodnes drží nad vodou:
„Když hulíte, umřete šťastný. A když nehulíte, umřete zdravý. Ale stejně chcípnete.“

Víra, která přežije všechna dogmata

„Jsem nejvíc věřící člověk. Věřím ve všechno.“
Tuto větu říká s vážností. Nehlásí se ke konkrétní církvi, ale věří v existenci vyšší síly. A v to, že všechno, co člověk udělá, se mu nějak vrátí. Když před imigrační komisí v USA odpověděl, že věří v Boha, jeden z členů mu řekl: „Tomu bychom měli dát vízum. Ten nikdy nic špatného neudělá. Bojí se Boha.“

Dodnes se modlí. Každé ráno a každý večer. Když otevře okno, poděkuje. Za den, za zdraví, za to, že může být tady.

Láska k babičce. A původ, který má smysl

V rozhovoru zazní také silná osobní nota. Vztah k babičce, která ho vychovávala. Vzpomínka na dětství, na míchání jazyků, na předsudky.
„Když mi kamarád řekl, že jsem Maďar, rozbrečel jsem se. Pro mě to tehdy bylo horší než všechny nadávky.“ Jeho babička to ale vyřešila jedinou větou: „Řekni mu, že je Turek.“

Po padesáti letech mu stejnou informaci řekl lékař – že jeho genetické kořeny sahají i do Turecka. „Tak jsem hned volal Richardovi: hele, měl jsi pravdu, jsi Turek.“

Deníky, ve kterých je celý život

Od roku 1975 si zapisuje každý den. Dnes má stovky sešitů, které tvoří přesnou kroniku jeho života. Nejen uměleckého. I praktického. Ví, koho fotil a kdy. Ví, co ten den cítil. A není to sběratelství. Je to důkaz, že každý den má cenu.

Žádné děti. Žádná lítost

Nemá děti. A nelituje toho.
„Kdybych je chtěl, možná bych chodil s holkama. Ale s klukama to bylo jednodušší. Navíc bych se o děti neuměl postarat.“
Během covidu si uvědomil, že se bojí jen o sebe. Ale jeho přátelé, kteří mají rodiny, měli strach o všechny.
„Možná je v tom moje svoboda.“

A co bude dál?

Na závěr zazní klasická otázka: co plánujete?
„Nemám žádné velké plány. Když jsem byl mladý, měl jsem cíle – naučit se anglicky, mít peníze, přežít. Pak být fotograf. A dnes? Chci být zdravý. A být tady co nejdýl.“

Tento rozhovor je víc než portrét fotografa. Je to setkání s člověkem, který má jasno: že nejcennější je přítomnost, že ruční práce má budoucnost, že se učíme, i když učíme. A že když už všechno zmizí, zůstanou jen švábi – a platinová fotka.

Celý podcast s Robertem Vanem si poslechněte ZDE.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.