Co si myslí Sedláček o AI? Silné myšlenky z Čar v písku

Byla to hluboká sonda do podstaty lidství v čase, kdy nás stroje začínají „přechytračovat“. Sedláček představil fascinující cestu od osobního zápasu s osmi sty stránkami textu až po ucelený filozofický systém, který nám pomáhá pochopit, kde v digitálním světě končí logika a začíná skutečný smysl.

Osobní experiment: Pomocník sobě rovný, ale s výhradou

Tomáš Sedláček se během léta rozhodl prozkoumat umělou inteligenci nikoliv jako teoretik, ale jako uživatel, aby byl, jak sám říká, „na tepu doby“. Jeho hlavním úkolem pro ChatGPT byl pokus o zkrácení jeho osmisetstránkového rukopisu, což byl úkol, na kterém si jeho lidští editoři vylámali zuby.

Fascinace byla okamžitá. Sedláček popsal moment, kdy AI dokázala za pět minut „rožvejkat“ jeho myšlenky z pohledu ekonomie, psychologie i filozofie. „Konečně jsem našel pomocníka sobě rovného,“ popsal svou zkušenost s odkazem na biblické stvoření Evy pro Adama. Přesto tato spolupráce narazila na paradoxní limit. Ačkoliv AI exceluje v simulovaných dialozích s Platónem během cest autem, výsledný text knihy nebyl něčím, pod co by se autor mohl podepsat.

Tento zážitek vedl Sedláčka k radikálnímu rozhodnutí: novou knihu píše rukou. Nejde o pouhý luddismus, ale o potvrzení autenticity. Psaní rukou pro něj představuje doklad, že se na textu nepodílela umělá inteligence, a zároveň úsporu času, protože post-editace „strojových“ textů je v jeho případě náročnější než samotná tvorba.

Mapa reality: Tělo, duše a duch

Abychom pochopili, kam nás umělá inteligence vytlačuje, musíme podle Sedláčka nejprve pochopit, v jakých sférách se jako lidé pohybujeme. Navrhuje rigorózní rozdělení reality do tří kategorií, které se v běžné mluvě často pletou.

1. Tělo (Hmota): To je sféra atomů, fyzického prostoru a váhy. U židle je tělem kov a dřevo. V této oblasti nás stroje vytlačily už během průmyslové revoluce – dnes je fyzická práce vnímána spíše jako koníček, tzv. workout.
2. Duše (Objektivní nehmotno): Pro Sedláčka je duše sféra věcí, které jsou skutečné a objektivně platné, ale nejsou hmotné. Patří sem matematika (čísla jsou abstrakce, na kterých jsme se shodli), právo a logika. Duše je „forma“ nebo „tvar“ – například matematický kód designu židle, který můžete poslat k výrobě kamkoliv na světě.
3. Duch (Subjektivní smysl): Duch je sféra, která není objektivně platná pro každého, ale dává věcem význam. Zahrnuje emoce, víru, estetiku a především smysl. Židle má tělo i tvar (duši), ale její „duch“ se zrodí až v lidském kontextu, když na ní někdo sedí. Bez člověka židle jen „vyžidluje“ bez vyššího smyslu.

Emigrace ke smyslu

Klíčové sdělení této části setkání tkví v tom, že AI a strojové učení nás nyní začínají vytlačovat z oblasti „duše“ – tedy z oblasti logiky, efektivity a organizace. Pokud stroje převezmou objektivní nehmotno, lidstvu nezbývá než „emigrovat“ do sféry ducha.

Sedláček predikuje, že za dvacet let budeme měřit přidanou hodnotu v oblasti estetiky a smyslu stejně přesně, jako dnes měříme ekonomickou efektivitu. „Budeme si konkurovat smyslem,“ tvrdí filozof. Zatímco AI zvládne odpovědi a logické konstrukce, smysl zůstává výhradně lidskou doménou, která se aktivuje pouze skrze naše emoce, vztahy a subjektivní prožitek.

Velká evakuace aneb když se práce mění v koníček

Sedláček připomněl, že ještě před 200 lety tvořila fyzická práce (práce s tělem) naprostou většinu HDP – až 96 % lidí pracovalo rukama na polích nebo stavbách,.

• Konec éry těla: Kolem roku 1800 se fyzická síla „překolejila“ na stroje. Člověk přestal soupeřit se strojem v síle, protože i ten nejsilnější zápasník MMA nemá šanci proti bagru nebo lokomotivě,.
• Éra duše (logiky a slov): Lidé se přesunuli do sféry, kterou Sedláček definuje jako „duši“ – oblast logiky, organizace a úřadování. Dnes se 70 % populace živí slovy, což je v evoluci lidstva unikátní jev. „70 % lidí je schopno upovídat těch zbylých 30 %, aby jim vařili, stavěli a masírovali záda,“ glosuje Sedláček současný stav, kdy banky a univerzity tvoří „kuchyně slov“,,.

Paradox „Workoutu“

Fascinujícím postřehem je převrácení pojmů práce a odpočinku. To, co dříve byla dřina pro přežití, dnes děláme za odměnu a ještě za to platíme.

• Z práce koníčkem: Fyzická námaha se transformovala v „workout“. Pokud by se dnes probudil náš předek, myslel by si, že v kanceláři u počítače odpočíváme, a naopak při jízdě na kole nebo v posilovně tvrdě pracujeme,.
• Strojové učení jako nový bagr: Stejně jako nás stroje vytlačily z polí, algoritmy a strojové učení nás nyní vytlačují z oblasti duševní práce, logiky a tabulek. Z této domény už není kam se vrátit – fyzická práce zůstane jen zábavou a logiku přebírá kód,.

Budoucnost: Konkurence smyslem

Kam tedy lidstvo emigruje nyní? Podle Sedláčka je jedinou volnou doménou sféra ducha – oblast emocí, vztahů, estetiky a víry.

• Měření nehmotného: Sedláček předpovídá, že za 20 let budeme schopni měřit přidanou hodnotu v oblasti estetiky a smyslu stejně přesně, jako dnes měříme DPH u duševní práce,.
• Nový trh: Zatímco banky dříve soutěžily v efektivitě (sféra duše), v budoucnu si budou konkurovat smyslem. Budou nabízet příběhy a hodnoty (např. „věřit mladým“), které AI nedokáže autenticky vytvořit ani prožít,.

Tato část diskuse jasně ukázala, že umělá inteligence nás nenahrazuje, ale spíše nás „nutí“ být konečně více lidmi – tedy bytostmi, které se nestarají jen o to, jak věci dělat efektivně, ale především proč je vůbec dělat.

Ekonomika smyslu a past digitálního modlářství

V další části diskuse Tomáš Sedláček ve Vnitroblocku rozvedl svou provokativní tezi o tom, kam se lidstvo posune, až stroje definitivně ovládnou sféru logiky a efektivity. Pokud byla průmyslová revoluce o svalech a digitální o datech, ta nadcházející bude o smyslu a estetice.

Sedláček nabízí konkrétní, vědecky testovatelnou predikci: do dvaceti let se podstatná část hrubého domácího produktu (HDP) bude tvořit v oblastech, které dnes považujeme za „nehmatatelné“ – v estetice, umění a duchovnu.

Zatímco dříve firmy soupeřily v tom, kdo vyrobí lepší židli nebo levnější ocel, a dnes soupeří v efektivitě svých logistických modelů a softwaru, budoucnost patří konkurenci smyslem.

„Banky už nebudou konkurovat tím, že nabídnou o desetinu procenta lepší úrok, protože ten bude všude stejný díky AI. Budou nabízet smysl. Například příběh o tom, že věřit mladým je smysluplnější než investovat do sportu,“ vysvětluje Sedláček.

Podle něj se naučíme měřit „přidanou hodnotu“ v duchovní sféře stejně přesně, jako ji dnes měříme a zdaňujeme u duševní práce,.

Varování před digitálním modlářstvím (Idolatrie)

S rostoucí silou AI však přichází i staronové riziko, které Sedláček přirovnává k biblickému zákazu zobrazování Boha. Tento zákaz interpretuje jako zákaz uctívání modelů.

V ekonomii i vědě se často stává, že matematické modely reality začneme považovat za realitu samotnou. Sedláček varuje před tím, co nazývá „idolatrie“ – situací, kdy zbožštíme něco, co jsme sami vytvořili, a odevzdáme tomu moc nad svým životem,.

„To nebezpečí, že zbožštíme něco, co fetišizujeme, je prastaré téma. Že něčemu dáme příliš moc moci a odevzdáme tomu svůj život,“ varuje s odkazem na mýtus o Golemovi.

AI jako náš dobrovolný „šéf“

Tento trend může vést k absurdnímu, ale reálnému scénáři: budeme si AI najímat jako své nadřízené. Místo toho, aby AI byla naším otrokem, můžeme jí říct: „Tady mě máš, rok mi šéfuj. Chci zhubnout, vydělat milion a být lepším člověkem. Teď mě komanduj a já tě budu poslouchat,“.

Zatímco dříve jsme se báli, že nás stroje fyzicky zničí, dnes čelíme jemnější hrozbě: že nás přechytračí a my jim dobrovolně odevzdáme svá rozhodnutí o tom, co jíst, co cvičit nebo koho si vzít za partnera,. Podle Sedláčka je to klasický literární motiv – vytvoříme něco, co nám má pomoci, ale co nakonec začne ovládat náš život.

Tato část debaty nás staví před zásadní otázku: Dokážeme využít AI k nalezení hlubšího smyslu, nebo se staneme pouhými vykonavateli instrukcí dokonalého, ale chladného algoritmu?

Může být algoritmus morálnější než člověk?

V této části diskuse jsme se od teoretických modelů a ekonomických predikcí přesunuli k velmi konkrétním a eticky náročným otázkám. Tomáš Sedláček otevřel debatu o tom, jak se změní naše chápání morálky ve chvíli, kdy budeme muset etická pravidla „přepsat“ do programového kódu.

Dilema babičky a dvanácti dětí

Jedním z nejnázornějších příkladů, na kterých Sedláček ilustruje střet lidské intuice a strojové logiky, je rozhodování autonomních vozidel v krizových situacích.

„To auto potřebuje vědět, když je v situaci, kdy musí buď přejet starou babičku, nebo 12 mladých dětí... asi se na tom shodneme, ale do zákona to dávat nikdo nechce,“ popsal Sedláček etickou past.

Zatímco lidé se přímému pojmenování takových pravidel vyhýbají, u strojů to nebude možné. Státy, které autonomní řízení povolí, budou muset mít etické komise, které tato krutá rozhodnutí formalizují a zanesou do algoritmu.

Systematická morálka vs. lidský instinkt

Fascinujícím a provokativním bodem diskuse byla myšlenka, že umělá inteligence by mohla být v určitém smyslu „morálnější“ než lidská bytost. Sedláček argumentuje tím, že lidské rozhodování v krizových momentech není morální, ale instinktivní.

• Lidský instinkt: Pokud řidič vidí, že by měl obětovat sebe, aby zachránil dvanáct dětí, většina lidí bude v šoku jednat pudově a pokusí se zachránit vlastní život.
• Strojová etika: Umělá inteligence však postrádá pud sebezáchovy. Pokud jí zadáme pravidlo, že dvanáct životů má větší váhu než život řidiče, auto bez zaváhání obětuje posádku, aby zabránilo větší tragédii.

Sedláček tak naznačuje, že AI může představovat „systematicky morálnější“ řešení, protože její činy nejsou výsledkem náhodného strachu, ale předem dohodnutých společenských a etických pravidel.

Hra, ze které nejde vystoupit

Sedláček toto téma propojil i s literaturou (Milanem Kunderou či Ladislavem Klímou), aby ukázal, jak se člověk může stát vězněm vlastních her a rozhodnutí. Varoval, že jakmile jednou delegujeme morální zodpovědnost na stroje, vytváříme systém, jehož následky budeme muset nést, i když se nám v konkrétních situacích nebudou líbit.

Poslední výspa lidství aneb Chvála chybovosti

V poslední části debaty se Tomáš dotkl tématu, které v éře umělé inteligence působí téměř provokativně. Zatímco se snažíme stroje vytrénovat k dokonalosti a bezchybnosti, vyvstává otázka: Co když smysl lidské existence nespočívá v našich úspěších, ale v našich „vypadávcích“ a chybách?

Iracionalita jako vyšší princip

Sedláček představil fascinující hypotézu, že cesta k optimálnímu stavu světa nemusí vést přes rigorózní dodržování „best practices“ a logických pravidel.

„Je hypoteticky možný, že ty chyby budou náhodně generovat lepší výsledky než rozvaha... Kdo ví, jestli smysl života není ve našich vypadávcích,“ uvažoval Sedláček.

Tuto myšlenku ilustroval na záměrně absurdním příkladu „rituálu se žlutou ponožkou“. Pokud by po nás vesmírný řád (nebo Bůh) vyžadoval, abychom se každé ráno čtyři hodiny škrábali žlutou ponožkou, pro racionálně uvažujícího člověka by to byl nesmysl. Přesto by právě v takovém iracionálním aktu mohl být skryt smysl, který uniká logice, ale tvoří základ kultury nebo víry – podobně jako jiné historické rituály, které se z pohledu vnějšího pozorovatele zdají nesmyslné.

Proč (ne)chtít najít smysl života?

Debata s publikem se stočila k otázce, zda je smysl života něčím, čeho lze a má být dosaženo. Sedláček zde zaujal překvapivý postoj: dosáhnout cíle by mohlo znamenat konec radosti.

• Měřitelnost vs. Tajemství: Pokud by byl smysl života jasně definován a nalezen, stal by se opět něčím měřitelným a logickým (tedy sférou „duše“), čímž by ztratil svůj duchovní rozměr.
• Radost z hledání: Skutečným zdrojem lidské radosti není finální meta, ale samotný proces hledání a „postupnosti“. Dokonalost totiž není stavem, o který by se lidská bytost měla snažit, protože právě individuální chybovost je to, co nás odlišuje od stroje.

AI a absence „ducha“

V úplném závěru Sedláček připomněl, že umělá inteligence, bez ohledu na svou výkonnost, postrádá subjektivní prožitek. AI není „šťastná“, když vyřeší rovnici, a necítí smutek z chyby. Nemá „ducha“ v tom smyslu, že pro ni věci nemají subjektivní význam.

Setkání ve Vnitroblocku tak skončilo silným apelem na naše lidství. V světě, který bude čím dál více ovládán neomylnými algoritmy, zůstane naše schopnost dělat chyby, jednat iracionálně a hledat smysl v „nepodstatných“ věcech tou největší konkurenční výhodou. Možná, že být člověkem neznamená být chytrý jako stroj, ale mít odvahu být chybující bytostí, která se raduje ze samotné cesty.

Autor: Tomáš Poucha

Foto: David Seibert