Odkládáme život na potom. O tom „proč" víme víc než o „jak"

Čtení na 11 minut a dozvíte se, že odkládání není slabá vůle, ale způsob, jak si teď ulevit — a jak málo se dá poctivě říct o tom, jak s ním přestat.

V šuplíku pod složkou s účtenkami leží obálka s přihláškou na kurz, který chtěla dělat od svých čtyřiceti. Je jí čtyřiapadesát a obálka tam leží čtvrtý rok. Nikdy neřekla „nechci" — vždycky řekla „ne teď", a pokaždé to bylo obhajitelné: matka po operaci, dvě reorganizace ve firmě, rekonstrukce, syn na vysoké.

Každý jednotlivý odklad by obstál, kdyby ho měla někomu vysvětlovat. Čtvrtý rok už neobstojí a ona to ví.

Plán jí nechybí. Má ho, dokonce podrobný — vypsané termíny, cenu i to, jak si přeskládá pracovní týden. Chybí jí něco jiného, co neumí pojmenovat, a proto to čte jako povahovou vadu: že je nedůsledná.

V práci je přitom důsledná dvacet let. Rozpor je přesně tady. Člověk, který v cizích věcech neodloží nic, odkládá tu jedinou věc, která je jeho.

Tenhle text nedává seznam triků. Ukazuje, co o odkládání životních záměrů výzkum skutečně měřil — a co ne. Jednu věc vysvětlí dobře: proč se to děje. U druhé přizná, že ji nemá čím doložit: co s tím spolehlivě zabere.

Horizont se s věkem zužuje. Mnohem méně, než vám kdo namluví

Nejčastější vysvětlení, které na tohle téma uslyšíte, zní: po padesátce se člověku zavírá výhled dopředu, a proto začne odkládat, případně naopak propadne panice. Stojí za tím pojem, který se v psychologii měří dotazníky už desítky let — vnímaná otevřenost budoucnosti, tedy nakolik člověk vidí zbývající čas jako široký a plný možností, nebo jako úzký a odpočítaný. Není to objektivní údaj o životě. Je to údaj o tom, jak ho člověk vidí.

Souvislost s věkem změřená je. Souhrn osmdesáti nezávislých vzorků spočítal, jak silně spolu souvisí věk a vnímaná otevřenost budoucnosti: síla souvislosti vyšla na −0,12 — na stupnici, kde 0 znamená žádnou souvislost a 1 dokonalou, je to hodnota blízko nule, tedy velmi slabá. Odhad je přitom přesný: skutečná hodnota se 95% jistotou leží mezi −0,19 a −0,05, tedy pořád v pásmu slabé souvislosti.

Znaménko sedí s očekáváním: s rostoucím věkem výhled v průměru mírně klesá. Velikost už s očekáváním nesedí vůbec. Je to velmi malá souvislost — takové číslo neunese větu „po padesátce se vám zavře horizont".

A je tu druhá věc, důležitější než samo znaménko. Souvislost je tak slabá, že drtivou většinu rozdílů mezi lidmi nevysvětlí — z toho, kolik je někomu let, se o jeho výhledu dopředu neusoudí skoro nic. A upřesňování toho průměru na tom nic nemění: říká jen, jak přesně je spočítaný, ne jak je ten vztah silný. A rozhodně neříká, co platí pro konkrétního člověka.

Dvě věci k tomu, komu se to měřilo. Průměrný věk zahrnutých vzorků byl 32,5 roku, s průměry jednotlivých studií od 11,3 do 78,6 roku, přičemž polovina studií pochází ze Spojených států a zhruba třetina z Evropy; odhad zvlášť pro věk 45 až 60 let nikdo nepočítal, takže tohle číslo o vás osobně neříká nic adresného. A měřenou veličinou je dotazníkové vnímání budoucnosti, ne chování — o odkládání sám tenhle řádek neříká vůbec nic. Jde o souvislost mezi průměry vzorků, ne o film o jednom člověku a ne o příčinu.

Což je dobrá zpráva v tom smyslu, v jakém dobrou zprávou bývá odebrané alibi. Věk vysvětluje málo. Zbytek je jinde.

Kdo odkládá, míň zvažuje, co přijde potom. Co je z toho příčina, nevíme

Tady je ta souvislost, která na rozdíl od věku stojí za pozornost. Souhrn čtrnácti nezávislých vzorků spočítal souvislost mezi chronickým odkládáním (dlouhodobým sklonem odkládat věci) a tím, jak moc člověk myslí na to, co přijde v budoucnu: síla souvislosti vyšla na r = −0,45 — to je už středně silný vztah. Odhad je přesný, skutečná hodnota se 95% jistotou pohybuje mezi −0,50 a −0,40.

Hned k němu ale patří druhé číslo, které autorka sama označuje za důležité: rozptyl mezi jednotlivými studiemi je velký, od −0,59 do −0,31. To není totéž jako přesnost odhadu z předchozí věty. Tohle číslo říká, že síla vztahu se liší studie od studie — jinde vyšel slabší, jinde silnější — a autorka z toho usuzuje, že v datech jsou podskupiny lidí, na které působí ještě další okolnosti. Vztah tedy platí v průměru, ne stejně silně u každého.

Kdo odkládá, hledí do budoucnosti méně. Pozor ale: není to týž údaj jako v první sekci. Tam se měřilo, jak široký a otevřený se člověku jeví zbývající čas; tady jde o jiný dotazníkový konstrukt z jiné literatury, i když se obojí označuje jako pohled do budoucnosti. Ta dvě čísla proto nejde skládat dohromady ani číst jako dvě měření téže věci.

Ve stejném souhrnu má odkládání také slabý kladný vztah ke konkrétní podobě orientace na přítomnost — soustředění na okamžité potěšení, ne na přítomnost obecně — síla vztahu r = 0,15 z osmi vzorků. U téhle doplňkové hodnoty se ale rozptyl mezi studiemi pohybuje od −0,01 do 0,29, tedy přesahuje nulu na jednu stranu — takže v části populací nemusí být vztah žádný.

U toho čísla patří rovnou dvě poznámky, které si zaslouží být v textu a ne v poznámce pod čarou. První: zdroj si sám odporuje v tom, kolik lidí dohromady zahrnuje — metodická část uvádí 4 297 účastníků, abstrakt téže práce 4 312. Rozdíl je pro výsledek nepodstatný, ale zamlčet se nedá.

Druhá: z těch čtrnácti vzorků je šest studentských (dohromady 1 422 lidí) a osm tvoří dospělí z běžné populace (2 890 lidí) — zdroj to sám takhle rozlišuje, souhrnné číslo r = −0,45 je ale přes obojí dohromady, protože se mezi nimi rozdíl nenašel. Průměrný věk se u pěti z těch vzorků, kde ho zdroj vůbec uvádí, drží mezi 26,95 a 34,28 roku, u dalších devíti vzorků věk ani zemi sběru zdroj neuvádí. Cílová skupina 45 až 60 let v tomhle čísle zastoupená není.

A pak je tu ta věc, kterou z korelace nikdo nevyčte. Směr příčiny neznáme. Evidence nerozhoduje, jestli slabší pohled do budoucnosti odkládání způsobuje, jestli je jeho následkem, nebo jestli obojí vyrůstá z něčeho třetího. A rozhodně nedokládá, že by posílení pohledu do budoucnosti odkládání zmenšilo. Kdo vám tohle tvrdí, tvrdí něco, co ten výzkum neměřil.

Ještě jeden výklad je potřeba přiznat jako výklad. Měřenou veličinou je rysové odkládání běžných úkolů, ne odkládání celých životních záměrů. Přenos na obálku v šuplíku je čtení Magnoli, ne zjištění autorky.

Přesto je to nejužitečnější věta v celém článku, i bez příčiny a bez směru. Mění totiž otázku. Dokud si člověk myslí, že jde o důslednost, ptá se „proč jsem tak nedůsledná" — a odpověď na tuhle otázku neexistuje, protože je špatně položená; ta žena je důsledná dvacet let v kuse.

Když ale odkládání jde ruku v ruce s tím, jakou váhu ve vašem rozhodování vůbec má to, co přijde potom, otázka zní jinak: co v té budoucnosti vlastně vidíte? Konkrétní rok, s tvrdým datem v kalendáři? Nebo mlhu, ve které se to nějak stane?

Máte za sebou roky sbírání systémů, aplikací a plánovačů. Ani jeden z nich se nikdy nezabýval tím jediným, o co jde: že ten záměr je pro vás nepříjemný právě teď. Nepohoda není v kalendáři.

Neodkládáte proto, že neumíte plánovat. Odkládáte, abyste se teď cítili lépe

Pro to, co je právě popsané, existuje pojmenování, které stojí za převzetí. Je ale formulované jako mechanismus, ne jako změřený efekt — vzniklo skládáním cizích nálezů, ne z vlastních dat. Ta hodnota je v pojmenování, ne v čísle, a žádné číslo k ní nepatří.

Mechanismus zní takhle. Úkol, který člověk vnímá jako nepříjemný, vyvolá nepohodu — obavy, napětí, tíseň. Vyhnutí se tomu úkolu tu nepohodu okamžitě sníží. Úleva je skutečná a přichází hned.

A účet za ni zaplatí budoucí já — to, které u toho rozhodnutí teď nesedí. Odkládání tak není selhání plánování ani slabá vůle. Je to krátkodobá oprava nálady, která ve své vlastní logice funguje bezvadně.

Není to porucha a není to diagnóza. Je to popis toho, co dělá pozornost, když se rozhoduje mezi nepohodou teď a účtem potom. Mezi nejčastěji uváděnými okolnostmi, které odkládání provázejí, je právě nepříjemnost úkolu a sklon jednat pod okamžitým popudem — jak silně, o tom se tady nedá říct nic, protože k té velikosti chybí dostupný zdroj.

Vraťte se teď k té obálce. Přihlásit se na kurz po čtrnácti letech od poslední zkoušky znamená připustit, že člověk bude nejstarší ve třídě a nejspíš v něčem pomalejší. Znamená to říct doma nahlas, že tohle chce, a tím to vystavit.

Každý jednotlivý odklad tuhle nepohodu okamžitě odsunul — a měl přitom po ruce plně legitimní důvod, matku po operaci nebo reorganizaci ve firmě. Právě proto ty odklady fungovaly tak dobře. Nebyly to výmluvy. Byly to pravdivé věty, které navíc přinesly úlevu.

Proč na tom, jak daleko dohlédnete, vůbec záleží

Zbývá otázka, kterou si dospělý čtenář položí právem: a co když mi to nevadí?

V datech se otevřenější pohled do budoucnosti vyskytuje společně s vyšší životní spokojeností (souvislost středně silná, 0,30) a s nižší depresivitou (souvislost středně silná, −0,34); doplňkově také s vyšší pohybovou aktivitou (souvislost slabá, 0,17). Jsou to hodnoty z téhož souhrnu jako v první sekci, tedy z populace s průměrným věkem 32,5 roku, u které odhad pro čtyřicátníky a padesátníky nikdo nepočítal.

A tady se rozhoduje, jestli text zůstane poctivý. Tohle jsou průřezové souvislosti, ne účinky. Neříkají, že když si otevřete budoucnost, budete spokojenější — stejně dobře je vysvětlí opačné pořadí, kdy spokojenější člověk vidí budoucnost otevřeněji, nebo třetí okolnost, která hýbe obojím.

A ještě jedna mez, protože se snadno přehlédne: intervaly, které zdroj u těchhle hodnot uvádí, popisují přesnost průměrného odhadu — ne šíři, ve které se vztah v jednotlivých populacích pohybuje. Kolik z toho platí pro čtenáře po pětačtyřicítce, nikdo nepočítal.

Přesně z tohohle typu zjištění dělá populární literatura příkaz. Je to souvislost. Stojí za to o ní vědět a nestojí za to podle ní žít.

A teď to nepříjemné: o tom, jak s tím přestat, se nedá poctivě říct téměř nic

Trh s radami o odkládání je velký a mluví v jistotách. Slibuje ověřené metody, čísla, techniky s názvem. Když se Magnoli pokusila ty sliby dohledat až ke zdroji, začaly se rozpadat: nejcitovanější kulaté číslo v práci, které se připisuje, vůbec nestojí; jedna klíčová citace odkazuje na studii, která pod tím jménem a v tom časopise nikdy nevyšla; jinde je jednomu jménu připsaná metoda, kterou ta práce nepoužila.

Nejde o jeden nedbalý titul. Jde o vzorec, který se opakuje, protože kulaté číslo se cituje snáz než celá studie a nikdo ho po cestě nekontroluje.

Co z toho plyne pro vás. Pro účinnost čehokoli, co se v téhle oblasti nabízí jako řešení — pro techniky práce s budoucím já, pro zkracování vnímané vzdálenosti k budoucnosti, pro rozepisování prvního kroku — neexistuje jediný podklad, který by prošel ověřením. Magnoli proto netvrdí nic. Ani to, že to nefunguje: absence důkazu není důkaz absence.

Zůstává jedna věc, kterou lze udělat bez podvodu — dotáhnout do konce to, co plyne z mechanismu popsaného výš. Je to úvaha Magnoli, ne zjištění, a jako úvaha se to tady i formuluje. Pokud odkládání spravuje nepohodu, kterou cítíte teď, a pokud jde ruku v ruce s tím, jak malou váhu má v rozhodování to, co přijde potom, pak je otázka „jak si líp rozvrhnu příští rok" položená vedle.

Bližší otázka zní: která konkrétní část toho záměru je nepříjemná právě teď? Ne celý kurz. Ta jedna věc — telefonát, přiznání nahlas, ta věta v přihlášce. Tuhle otázku si čtenář může položit. Není to krok, který má vykonat, a nestojí za ním žádný doložený účinek.

Zbývá přiznat, kde tenhle text končí. Vysvětluje, proč odkládáme, a nepředstírá, že ví, co s tím spolehlivě zabere. Není to pokrčení rameny — má to konkrétní důvod: práce, které by druhou polovinu otázky doložily, jsou buď nedostupné bez předplatného, nebo měří něco jiného než to, o čem se tady mluví, a Magnoli o nich proto netvrdí nic.

K tématu se navíc nepodařilo dohledat jedinou recenzovanou práci s německy nebo česky mluvícím vzorkem. Čtete se tedy v datech, která o vás samotném přímo neříkají nic.

Odkládání není samostatná porucha času. Je to jeden ze způsobů, jak se pozná, že směřování nemá nastavené — a to je otázka větší než jedna obálka v šuplíku.

Víte teď, jak se odkládání pozná a proč se drží. Otázka, kterou tenhle text nezodpovídá, je jiná: podle čeho poznáte, které z odložených věcí za rozhodnutí opravdu stojí — a které jen vozíte s sebou ze zvyku?

(O tom, kolik času vám podle demografie skutečně zbývá a proč vědomí konečnosti samo o sobě nic nemění, píšeme v sourozeneckém článku „Kolik času vám zbývá — a proč vám to samo nic nezmění".)

Vědět, proč se odklad drží, je jiná věc než vědět, co s ním. To první tenhle článek dal. To druhé je práce na delší dobu než na jedno čtení — a jde líp, když máte energii ji vůbec začít, ne jen dobrý úmysl.

Tím základem je program Reset Energie: čtyřtýdenní e-mailový program, každé ráno jeden krátký e-mail s jednou konkrétní akcí. Týden 1 spánek, týden 2 strava a metabolická flexibilita, týden 3 pohyb, týden 4 udržení návyků. U každého doporučení je uvedená síla důkazu a zdroj.

Podívat se na Reset Energie →

Zdroje

• Kooij, D. T. A. M., Kanfer, R., Betts, M., Rudolph, C. W. — Future time perspective: A systematic review and meta-analysis, Journal of Applied Psychology, 2018.
• Sirois, F. M. — Out of Sight, Out of Time? A Meta-Analytic Investigation of Procrastination and Time Perspective, European Journal of Personality, 2014.
• Sirois, F. M., Pychyl, T. A. — Procrastination and the Priority of Short-Term Mood Regulation: Consequences for Future Self, Social and Personality Psychology Compass, 2013.