Tomáš Šebek: Chirurg, podnikatel, spisovatel – a hlavně člověk, který se učí ze svých chyb

Na první pohled vypadá jako někdo, kdo všechno zvládá. Chirurg s mnohaletou praxí, podnikatel stojící za úspěšnými zdravotnickými projekty, autor pěti knih a člověk, který byl na misích Lékařů bez hranic v těch nejdrsnějších podmínkách. Když ale Tomáš Šebek začne mluvit, zjistíte, že jeho největší mise neprobíhala v Africe nebo v Afghánistánu, ale doma – v rodině, v hlavě a v srdci.

Rozhovor s Tondou Parmou v sérii Magnoli Universe je jiný než většina běžných debat s lékaři. Šebek se tu ukazuje jako někdo, kdo si nedává servítky. Mluví o zdraví, které máme (ne)máme ve svých rukou. O vlastních chybách, alkoholu, terapii, vztazích i o tom, proč se vlastně nemá rád. A přesto právě z téhle upřímnosti dělá svoji největší sílu.

Zdraví jako osobní strategie

Jedna z nejvýraznějších myšlenek Tomáše Šebka je jednoduchá: zdraví není samozřejmost a měli bychom ho brát jako vlastní strategii. „Spoléhat se na zdravotní systém, který tvoří asi jen deset procent toho, co naše zdraví ovlivňuje, je nevítězná strategie,“ říká.

Proto vytvořil koncept „Šebek High Five“. Pět prstů, které symbolizují pět pilířů fyzického zdraví – spánek, pohyb, strava, chlad a regenerace – a pět pilířů duševního zdraví. Z nich ten nejdůležitější je podle něj palec: vztahy. „Když tenhle prst uříznete, nic ostatního vás nezachrání,“ dodává.

Šebek zároveň upozorňuje, že české zdravotnictví je nastavené spíše na drahou léčbu než na prevenci. „Výsledkem je, že vyrábíme nemocné a chudé, místo abychom podporovali zdravé, bohaté a šťastné lidi.“

Proč chceme být zdraví až ve chvíli, kdy o něj přijdeme

Podle něj je největší problém v lidské pohodlnosti. Dokud nás nic nebolí, nic neřešíme. Vysvětluje, že determinanty zdraví jsou rozdělené jasně:

35 % tvoří naše hlava a přístup k sobě,

velkou část genetika,

další socioekonomické podmínky,

a zdravotní systém je až na konci.

„Já nejsem Bůh. Jsem servisák. Snažím se dělat to nejlepší, ale k pacientovi se dostávám často až pozdě – když už je nemocný. A to je škoda,“ říká. Proto apeluje, abychom se o zdraví starali dřív, než se něco pokazí.

Lékař jako průvodce, ne jako polobůh

Když se Tomáše Šebka zeptáte, jak vidí roli lékaře za dvacet let, odpoví bez váhání: „Služba. Navigátor. Partner.“ Už dnes se snaží bourat model, kdy pacient pasivně čeká, co rozhodne „pan doktor“. „My jsme parťáci. To je vaše zdraví. Já vám ho nemůžu vnucovat,“ říká svým pacientům.

Sám srovnává lékaře se servisákem: „Když jdete s autem do servisu, taky si nadiktujete, co chcete. A někdy je dobré zajít i pro třetí názor.“

Chyby? Mluvit o nich nahlas

Jedno z nejsilnějších témat celého rozhovoru. Šebek otevřeně přiznává, že chyb udělal nespočet. „Chybuju řádově víc než většina lidí kolem mě. Ale místo abych ukazoval prstem na ostatní, rozhodl jsem se namířit to proti sobě.“

Jeho kniha Objektivní nález proto není o hrdinských misích v Afghánistánu, ale o něčem mnohem těžším: o vlastních selháních. A to nejen profesních, ale hlavně osobních – v roli otce a partnera.

Myslel jsem, že největší mise je válečná zóna. Ale ukázalo se, že ta nejtěžší je doma. Přiznat si, že jsem špatný otec, špatný partner. To bolelo nejvíc.“

Alkohol: molekula, která zabíjí

Když přijde řeč na alkohol, výraz v jeho tváři se změní. „Jsem celoživotní abstinent. Kvůli dětství, které mě poznamenalo, mám k alkoholu absolutní odpor,“ říká. Přesto odmítá být militantní.

„Neříkám lidem: buďte abstinenti. Ale faktem je, že alkohol je jed. Každý, koho znám a kdo přestal pít, se má líp. To je realita.“

Jeho cílem je postupná změna postoje celé společnosti: méně reklam, žádní frťani na pumpách, jiný vzor pro děti. Připomíná, že mladší generace už k alkoholu přistupuje jinak než ta naše.

Terapie: těžší než mluvit s pacientem

Překvapivě otevřeně mluví o své vlastní terapii. „Mluvit s terapeutem je pro mě pořád těžší než s pacientem. Ale kdybych se snažil terapeuta obelhat, kálím si do vlastního hnízda.“

Přiznává, že díky terapii objevil věci, které si nikdy nepřipouštěl – například vlastní úzkostlivost. Vidí ale, že společnost se mění: „Ještě před pár lety by chlapi považovali terapii za ponížení. Dnes ji vyhledává čím dál víc lidí.“

„Nemám se rád. Ale to je můj motor.“

Snad nejvíc šokující je, když Šebek otevřeně řekne: „Nemám se rád.“ Pro něj to ale není konec, spíš start. „Je to motor, který mě žene uklízet bordel, který jsem v životě nadělal. A je to pojistka, že se nespokojím s málem.“

Pochvala mu prý moc nesedí. Kritiku naopak vítá, protože ho tříbí. „Chvála mě může otupit smysly. To nechci.“

Psát knihu jako projekt

Zatímco někteří autoři píšou spontánně, Šebek přiznává, že jeho kniha vznikala jako projekt. Excelová tabulka s devadesáti řádky a třiceti kapitolami, pečlivě rozplánovaná práce den po dni.

Dokonce přiznává, že si chtěl pomoci i umělou inteligencí – třeba tím, že by hlídala konzistenci jeho příběhů. Nakonec ale AI použil „jen“ k vytvoření seznamu hodnot, které se pak staly součástí knihy.

Rodina a upřímnost

Jedním z nejsilnějších momentů knihy i rozhovoru je vztah k dětem. Starších se ptal na souhlas, jestli může příběhy vydat. A kdyby jeden z nich řekl ne? „Pak by kniha nevyšla. Ale to, co měním vůči dětem, bych měnil tak jako tak.“

Nečekal, že kniha je sbližovací terapie. „Spíš jsem dostal spoustu relevantní kritiky. Ale to je dobře.“ Uvědomil si také, že mnohé jeho autoritářské reakce na děti pramenily z obyčejného strachu.

Sebevražedné myšlenky? Raději knihu

Otevřeně přiznává, že v minulosti měl temné chvíle. „Místo toho, abych to ukončil, jsem si řekl – napíšu knihu. A začnu o tom mluvit. S dětmi, se ženou.“

Od té doby se myšlenky na sebevraždu nevrátily. „Nebyla to deprese, spíš zoufalost. Ale dokázal jsem to překlopit. Chtěl jsem a pak to šlo.“

Svoboda = láska

Na úplný závěr přichází možná nejhezčí myšlenka celého rozhovoru. Když se ho Tonda Parma zeptá, zda je pro něj důležitější svoboda nebo láska, Tomáš Šebek odpoví: „Je to jedno slovo. Dvě pojmenování pro stejný stav. Svoboda je láska.“

Člověk, ne ikona

Možná největší síla Tomáše Šebka spočívá v tom, že se nesnaží být ikonou. Spíš naopak. „Když jsem napsal knihu, lidi mi psali: škoda, že jste spadl z piedestalu. Ale takhle jste nám sympatičtější.“

A přesně tohle je poselství celého rozhovoru: že dokonalost je iluze, chyby jsou součást života a upřímnost má obrovskou sílu.

Rozhovor s Tomášem Šebkem v Magnoli Universe je víc než povídání s chirurgem. Je to inspirace pro každého, kdo chce žít zdravěji, odolněji a především pravdivěji. Protože svoboda a láska jsou jedno.

Celý rozhovor najdete ZDE.

Autoři: Antonín Parma, David Seibert a Tomáš Poucha

Foto: archiv Magnoli

Zdroj: Magnoli Universe

Článek vznikl s podporou AI.