Zlobíte se na někoho dlouho? Máte jasno proč?

Hněv je přirozená lidská emoce. Krátkodobě může být užitečný – pomáhá nám vymezit hranice, chránit se před nespravedlností nebo mobilizovat energii k akci. Problém nastává, když v nás zloba zůstává příliš dlouho. Výzkumy ukazují, že dlouhodobý hněv zvyšuje stresovou zátěž organismu, negativně ovlivňuje naše vztahy a dokonce zhoršuje fyzické zdraví.

Přitom když se podíváme na svůj vlastní hněv podrobněji, můžeme zjistit, že není tak jednoznačný, jak se zdál na první pohled. Proč vlastně zůstává?

Podle psychologických teorií existuje několik hlavních příčin dlouhodobého hněvu:

1. Hněv jako obrana – chrání nás před hlubšími emocemi, jako je smutek, nejistota nebo pocit viny.
2. Hněv jako očekávání – věříme, že dokud se druhý člověk neomluví nebo nezmění, nemůžeme jít dál.
3. Hněv jako identita – může se stát součástí našeho příběhu: "Jsem ten, komu bylo ublíženo."
4. Hněv jako zvyk – čím déle ho v sobě nosíme, tím víc si na něj zvykáme a stává se součástí naší každodennosti.
5. Hněv jako forma kontroly – máme pocit, že když budeme naštvaní, dáváme najevo, že máme nad situací moc (i když ve skutečnosti nás právě hněv svazuje).
6. Hněv jako způsob, jak se vyrovnat se ztrátou – někdy je snazší se zlobit než si přiznat, že nás něco opravdu bolí.
7. Hněv jako obrana proti pocitu viny – možná jsme ve vztahu také udělali chyby, ale soustředíme se na vinu druhého, abychom nemuseli čelit vlastním selháním.
8. Hněv jako reakce na nenaplněná očekávání – mysleli jsme si, že věci dopadnou jinak, a teď máme pocit, že jsme byli podvedeni (i když třeba nikdo nic špatného neudělal).

1. Hněv jako obrana – před čím se vlastně chráním?

Co říkáme: "Nemůžu mu odpustit, co mi udělal."

Co se skutečně děje: Hněv často slouží jako štít proti hlubším emocím. Podle studie z Yale University je častým mechanismem potlačování smutku, nejistoty nebo pocitu ztráty. Pokud nás někdo zradí, můžeme se místo smutku a zranění raději zlobit – protože hněv je aktivní, kdežto smutek nás nutí čelit bolesti.

Co s tím? Zkuste se zeptat: "Kdybych nebyl naštvaný, co bych místo toho cítil?" Pokud odpověď směřuje k pocitům smutku nebo zranění, možná je na čase se na ně podívat přímo.

2. Hněv jako očekávání – čekám na omluvu, která nepřijde

Co říkáme: "Zlobím se, protože se mi nikdy neomluvil."

Co se skutečně děje: Výzkumy z University of California ukazují, že dlouhodobý hněv často souvisí s tím, že očekáváme uznání naší bolesti. Čekání na omluvu nás ale drží v minulosti a dává moc nad našimi emocemi do rukou někoho jiného.

Co s tím? Zeptejte se sami sebe: "Co když ta omluva nikdy nepřijde? Jak bych mohl jít dál i bez ní?"

3. Hněv jako identita – kdo budu, když přestanu být naštvaný?

Co říkáme: "On mi ublížil, to je fakt. Nemůžu na to zapomenout."

Co se skutečně děje: Pokud jsme dlouho zranění, může se hněv stát součástí naší identity. Možná už nejsme jen „já“, ale „já, kterému bylo ublíženo“. Když pustíme hněv, může se nám zdát, že tím popíráme minulost nebo že dáváme druhému zapomenout na jeho chybu.

Co s tím? Zeptejte se: "Kdo bych byl, kdybych tuhle kapitolu svého života uzavřel? Co by to pro mě znamenalo?"

4. Hněv jako zvyk – už ani nevím, proč se zlobím

Co říkáme: "Vždycky mě naštve, jen ho vidím."

Co se skutečně děje: Čím déle v sobě hněv držíme, tím víc se stává automatickou reakcí. Studie z Harvardu ukazují, že mozek si postupně vytváří neurologické vzorce – když vidíme daného člověka, automaticky spustíme negativní emoci.

Co s tím? Zkuste si všimnout, co se ve vás děje: "Jsem naštvaný proto, co se stalo kdysi, nebo proto, že jsem si na tu naštvanost už zvykl?"

5. Hněv jako forma kontroly – mám pocit, že tím něco držím ve svých rukou

Co říkáme: "Nezapomenu mu to, protože jinak by měl pocit, že mu to prošlo."

Co se skutečně děje: Někdy máme pocit, že pokud se na někoho přestaneme zlobit, vzdáváme se své kontroly nad situací. Jako by odpuštění znamenalo, že druhý vyhrál. Jenže pravda je opačná – čím déle se zlobíme, tím víc energie a moci nad sebou druhému necháváme.

Co s tím? Položte si otázku: "Mám hněv pod kontrolou, nebo má hněv pod kontrolou mě?"

6. Hněv jako způsob, jak se vyrovnat se ztrátou

Co říkáme: "Nemůžu uvěřit, že mě takhle nechal(a) být."

Co se skutečně děje: Někdy je snazší cítit hněv, než se postavit tváří v tvář skutečné ztrátě. Místo toho, abychom si přiznali, že něco skončilo a že to bolí, proměníme bolest ve vztek. Je to jednodušší – ale zároveň nás to drží v minulosti.

Co s tím? Zeptejte se: "Co kdybych si dovolil být smutný místo naštvaného?"

7. Hněv jako obrana proti pocitu viny

Co říkáme: "To on byl ten špatný, já jsem udělal všechno správně."

Co se skutečně děje: Někdy si nechceme přiznat vlastní chyby nebo spoluzodpovědnost za situaci, a tak si vytvoříme pevný příběh: já = oběť, on/ona = viník. To nám umožňuje chránit se před pocitem viny, ale zároveň nám to brání situaci pochopit v celé její složitosti.

Co s tím? Zeptejte se: "Je možné, že jsem k tomu přispěl i já? A co bych udělal jinak, kdyby se to stalo znovu?"

8. Hněv jako reakce na nenaplněná očekávání

Co říkáme: "Myslel jsem, že náš vztah bude jiný. Oklamal mě."

Co se skutečně děje: Možná jsme si představovali, že náš vztah dopadne jinak. Možná jsme čekali více úcty, lásky, závazku. Ale co když nám ten druhý nic neslíbil? Co když to byla jen naše představa, která se nenaplnila? Hněv pak nesměřuje ani tak na něj, jako na to, že realita neodpovídá našim očekáváním.

Co s tím? Položte si otázku: "Byla to skutečně zrada, nebo jen jiný vývoj, než jsem si přál?"

Co si z toho odnést?

Dlouhodobý hněv může být signálem nevyřešených emocí. Ne vždy se zlobíme na toho, koho si myslíme. Někdy je to odraz našeho vlastního vnitřního zklamání, zranění nebo nenaplněných očekávání.

Jak s tím pracovat?

Přesně pojmenujte, co vás štve. Často to není jen jeden čin, ale celá kombinace emocí.
Položte si otázku: Stojí mi to za to? Hněv nás vyčerpává víc než toho druhého.
Dejte si možnost hněv pustit. Nemusí to znamenat smíření – jen rozhodnutí, že už mu nedáte další prostor.

Jak dlouho ještě chcete nést ten batoh plný zloby? Možná je čas ho konečně odložit.

Autor: Tomáš Poucha

Foto: Pexels.com

• Zdroje:
• https://www.apa.org/topics/anger
• https://www.psychologytoday.com/us/basics/anger
• https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3445000/
• https://www.health.harvard.edu/mind-and-mood/the-hidden-costs-of-anger
• https://greatergood.berkeley.edu/article/item/how_to_let_go_of_anger_and_bitterness