Impostorský syndrom nečeká, až budete cítit jistotu

Čtení na 10 minut a dozvíte se, proč impostorský syndrom nemá jedno vysvětlující číslo — a proč čekání na pocit jistoty není strategie.

Je jí třiapadesát, vede regionální pobočku a poprvé má prezentovat výsledky před celostátním vedením. Za sebou má dvacet let čísel, která nikdy nezklamala. Noc před prezentací si v hlavě znovu a znovu přehrává vlastní fakta — jako by stála u výslechu, ne u obhajoby vlastní práce.

Není to tím, že by fakta neznala. Zná je líp než kdokoli jiný v místnosti. Přesto čeká na okamžik, kdy se konečně bude cítit jako ta, kdo tam patří. Ten okamžik nepřichází, ať čeká sebedýl, a ona si to vykládá jako otázku času — jako by stačilo připravit se ještě jednou, ještě důkladněji.

Tenhle článek řekne, co o impostorském syndromu výzkum skutečně změřil a co ne. A proč je odpověď na otázku „co s tím" jiná, než čekat na pocit jistoty.

Impostorský syndrom nemá jedno číslo. To je zjištění, ne mezera ve výzkumu

Kdo hledá „kolik procent lidí impostorský syndrom zažívá", narazí na desítky různých odpovědí — a žádná z nich se neshoduje. Není to proto, že by byl výzkum nedbalý. Je to proto, že jednotné číslo neexistuje a hledat ho je špatná otázka.

Největší dosavadní přehled, který sestavily Bravata a spolupracovníci, prošel 62 studiemi a shrnul jejich zjištění. Odhady výskytu se pohybovaly od 9 do 82 % lidí — podle toho, jaký dotazník výzkumníci použili a kde si nastavili hranici, od které už jev považovali za přítomný. Není to tak, že by se vědci nemohli shodnout na jednom čísle kvůli nedbalosti. Je to důkaz, že různé dotazníky měří mírně odlišnou věc, a proto vychází odlišná čísla. Přehled sám se vědomě vyhýbá tomu, aby z toho udělal jedno souhrnné číslo — a pro vás z toho plyne, že hledat přesné „kolik procent lidí jako já to má" je marná snaha. Důležitější je vědět, že jev je běžný, ne najít přesné číslo.

Jedna věc z toho přehledu je ale jasná: jev byl běžný u mužů i u žen a napříč celou řadou věkových skupin. Není to výsada jedné generace ani jednoho pohlaví.

Poctivě je ale potřeba dodat i to, co tahle práce o ženách 45–60 neříká vůbec nic. Průměrný věk lidí ve studiích, které věk vůbec uváděly, byl jen 20 let, a víc než polovina studií se týkala studentek a studentů. Sedmnáct studií mělo průměrný věk nad 30 let, ale ani jedna se nezabývala výhradně ženami po padesátce v manažerských rolích. Kdo dnes hledá číslo přesně o sobě — ženě po padesátce v manažerské roli — takové číslo v dostupné literatuře nenajde. Pro vás konkrétně to znamená, že žádné z uváděných procent nemusí platit přesně na vaši situaci — jev jako takový je ale podle přehledu běžný napříč věkem, takže to, že ho zažíváte i vy, není nic neobvyklého.

A stejně důležité je, co ten samý přehled do své uzávěrky v květnu 2018 nenašel vůbec: žádnou publikovanou studii, která by testovala léčbu tohoto stavu. Ne proto, že by léčba nefungovala — proto, že ji do té doby nikdo systematicky nezkoumal.

Odkud pojem vzešel: klinický popis, ne měření

Slovo „impostorský syndrom" (v českém prostředí se traduje i pod názvem syndrom podvodníka) pochází z práce dvou terapeutek z konce sedmdesátých let, Clance a Imes. Popsaly v ní víc než 150 vysoce úspěšných žen ve věku 20 až 45 let v USA — ženy, se kterými pracovaly v individuální terapii, v terapeutických skupinách a v kurzech, které samy vedly.

Byl to klinický popis, ne studie výskytu v populaci. Autorky nikde neuvádějí, jaký podíl žen v populaci tenhle pocit zažívá — takové číslo z jejich práce vzniknout nemůže, protože takhle práce postavená nebyla. Vzorek navíc obsahoval jen vysoce úspěšné ženy — bez srovnávací skupiny žen s menším úspěchem. To je důležité si zapamatovat pro pozdější sekci: srovnání „je impostorský syndrom silnější u kompetentnějších lidí" v téhle práci principiálně nemůže vzniknout, protože nikdo méně úspěšný ve vzorku nebyl.

Clance a Imes si tehdy také všimly, že se v jejich klinické zkušenosti jev objevoval u mužů mnohem méně často. Pozdější a rozsáhlejší přehled Bravaty a spolupracovníků tenhle dojem nepotvrdil — našel jev běžný u obou pohlaví. Obě zjištění existují vedle sebe: první je dojem z omezeného vzorku, druhé je výstup rozsáhlejšího přehledu o desítkách studií.

A ještě jedna věc: horní hranice věku v zakladatelském vzorku byla 45 let. Ženy, které dnešní článek oslovuje, v něm nejsou zastoupené vůbec.

Vysoce výkonná neznamená ohrožená. Data ukazují na něco jiného

Nejrozšířenější věta, kterou o impostorském syndromu slýcháte, zní nějak takhle: čím jste kompetentnější, tím silněji ho zažíváte — je to prý daň za vysoko nastavenou laťku. Zní to útěšně. Problém je, že to není doložené.

Tentýž rozsáhlý přehled, který zjistil rozptyl výskytu od 9 do 82 %, ukazuje, že impostorský syndrom souvisí s horším pracovním výkonem, nižší spokojeností a vyhořením. Slovo „vysoce výkonný", které se v popisech jevu tak často objevuje, popisuje jen to, u koho byl jev historicky poprvé pozorován — ne u koho je pochybnost nejsilnější.

Vztah je navíc zachycený jen v jednom okamžiku, takže z něj neplyne, co bylo dřív a co je následek. Nedá se z něj odvodit ani to, že by pochybnosti samy o sobě kompetenci snižovaly. Co ale doloženo je: takzvaný „paradox kompetence" — tedy představa, že pochybnost je skrytým znakem kvality a čím lepší jste, tím víc pochybujete — v datech oporu nemá. A pokud jde o pracovní výkon, data ukazují přesně opačně: pochybnost výkon spíš zhoršuje, než že by byla jeho známkou.

Pro vás z toho plyne konkrétní věc: možná jste roky sbírala důkazy vlastní způsobilosti — hodnocení, čísla, poděkování od klientů. A přesto ta pochybnost nezmizela. To není důkaz, že sbíráte špatně. Je to důkaz, že sbíráte důkazy pro špatnou otázku — pochybnost totiž nefunguje jako spravedlivý indikátor toho, jak jste dobrá.

Ženy skórují výš než muži. Rozdíl je malý a rozdělení se z většiny překrývají

Tahle otázka se dá změřit přesněji než celkový výskyt v populaci, a existuje pro ni jedna solidní souhrnná analýza od Price a spolupracovníků, která spojila výsledky ze 115 dílčích srovnání a víc než 40 000 účastníků. Ženy v dotaznících impostorského syndromu skórovaly výš než muži, s průměrnou velikostí rozdílu (v odborné řeči „Cohenovo d") 0,27 — což je podle zavedených měřítek malý rozdíl. Nic nesvědčí o tom, že by se rozdíl v čase zmenšoval, ale byl menší ve studiích z Asie než ve studiích z Evropy a Severní Ameriky.

Co to číslo 0,27 znamená v praxi: je to malý rozdíl v průměru, ne rozdělení lidí na dva odlišné světy. Rozložení skórů žen a mužů se z většiny překrývá — spousta mužů skóruje výš než průměrná žena, spousta žen skóruje níž než průměrný muž. Pro vás jako čtenářku to znamená, že fakt, že jste žena, vysvětluje jen malou část toho, jestli a jak silně tenhle pocit zažíváte — mnohem víc záleží na jiných věcech než na pohlaví samotném.

Z toho, co je z téhle práce dostupné, věk účastnic a účastníků vyčíst nejde — sledovaly se rozdíly podle oboru a regionu, ne podle věku. Rozdíl proto nelze vztáhnout konkrétně na ženy 45–60. A přestože je studie volně dostupná, plný text je uzavřený za placenou zdí vydavatele — proto o ní víme jen tolik, kolik říká abstrakt. Není to nedbalost výzkumu. Je to hranice toho, co se dalo ověřit.

Co se od roku 2018 zkouší, a co z toho zatím nevíme

Tady se vracíme k mezeře ze začátku článku. Do května 2018 neexistovala žádná publikovaná studie léčby impostorského syndromu. Od té doby se situace změnila: novější přehled Para a spolupracovníků napočítal 31 studií, které nějakou formu intervence testovaly.

Jen malá část z nich měla podobu přísně vedeného pokusu se srovnávací skupinou lidí bez intervence — tedy toho typu důkazu, který umí spolehlivě odlišit skutečný účinek programu od pouhého plynutí času. Jako hlavní páky autorka a její tým označují dvě věci: psychoedukaci, tedy vysvětlení, co se v hlavě skutečně děje a proč, a podporu ve skupinovém kontextu — sdílení s lidmi, kteří zažívají totéž.

Poctivě je potřeba říct, že tohle není důkaz účinnosti v přísném smyslu. Přehled sám uvádí, že se výsledky liší podle toho, jak přesně byly jednotlivé studie navržené a hodnocené, a neudává žádné konkrétní číslo, o kolik programy pomáhají. Nedá se z něj vyčíst, o kolik se pochybnosti sníží, ani jestli je skupinová práce lepší než individuální. Populace jsou navíc převážně mladší, než je cílovka tohoto článku — v polovině studií byl průměrný věk účastnic a účastníků pod 40 let. Pro vás z toho plyne opatrný, ale užitečný závěr: pojmenovat si mechanismus nahlas a mluvit o něm s dalšími lidmi, kteří zažívají totéž, se jeví jako slibný směr — i když zatím nikdo nespočítal přesně, o kolik to pomůže.

Co se ale dá říct s čistým svědomím: směr, na kterém se autoři shodují, dává smysl i bez tvrdého čísla o velikosti účinku. Jde o to, pojmenovat mechanismus nahlas a nezůstat s ním sám nebo sama — ne o ověřený recept.

Jistota nepřichází z čekání. Přichází, když se přestane čekat

Vraťme se k ženě z úvodu, která čeká na pocit jistoty jako na podmínku, než začne jednat. Z toho, co víme, plyne jednoduchá, ale nepohodlná úvaha: pokud impostorský syndrom nesouvisí s tím, jak dobrá skutečně je, ale souvisí s tím, jak se jí daří v každodenní práci a jak moc je s tím pocitem sama, pak čekání na „až budu cítit jistotu" řeší špatnou proměnnou. Jistota tu není podmínkou, kterou lze splnit přípravou navíc — protože nikdo v této populaci neměřil, že by k ní příprava vedla.

Existuje starší myšlenkový rámec, který s touhle úvahou ladí: psycholog Albert Bandura popsal takzvanou sebeúčinnost — přesvědčení, že člověk zvládne konkrétní úkol. Podle jeho teorie se tohle přesvědčení buduje hlavně vlastní zkušeností, ne přípravou předem. Je to teoretická myšlenka, ne měřený výsledek o impostorském syndromu — nikdo ji u žen 45–60 s tímto konkrétním jevem přímo nezkoumal. Nejde ji tedy citovat jako důkaz, že „akce funguje". Jde ji použít jako logické vysvětlení, proč dávají smysl ty dvě věci, které se podle dosavadních, zatím slabých dat jeví jako slibné: pojmenovat mechanismus nahlas a nezůstat s ním sama. Pro vás z toho plyne praktický závěr: čekání na jistotu, než začnete jednat, jistotu pravděpodobně nepřinese. Jistota podle tohoto rámce spíš přijde až po tom, co úkol zkusíte udělat — ne před tím.

To není recept se zaručeným výsledkem. Je to poctivější otázka, než na jakou je čtenářka zvyklá z populárních textů o sebevědomí: ne „jak se konečně budu cítit jistá", ale „co přesně čekám, že se změní, když budu čekat ještě jednou".

Impostorský syndrom není samostatná porucha sebevědomí. Je to jeden ze způsobů, jak se pozná, že jistota se staví na špatném základu — a to je otázka větší než jedna prezentace nebo jedna nová role.

Vědět, že pochybnost nesouvisí s kompetencí, je jiná věc než vědět, co s ní dělat každý den. To druhé je práce na delší dobu než na jedno čtení, a poctivá odpověď na ni si teprve buduje vlastní důkazní základnu.

Zůstává tu i otázka, kterou tenhle článek nezodpovídá: podle čeho poznáte, kdy je pochybnost užitečná zpětná vazba a kdy je to jen impostorský syndrom mluvící vaším hlasem. To rozlišení není totéž jako mít o jevu přehled — a je to práce, která přesahuje jeden text.

Jednat i bez pocitu jistoty jde líp, když máte energii to vůbec zkusit — ne jen teorii v hlavě. Program Reset Energie je čtyřtýdenní e-mailový program: každé ráno jeden krátký e-mail s jednou konkrétní akcí. Týden 1 spánek, týden 2 strava a metabolická flexibilita, týden 3 pohyb, týden 4 udržení návyků. U každého doporučení je uvedená síla důkazu a zdroj.

Podívat se na Reset Energie →

Zdroje

• Bravata a spol. — Výskyt, prediktory a léčba impostorského syndromu: systematický přehled, Journal of General Internal Medicine, 2020.
• Price, Holcomb a Payne — Genderové rozdíly v impostorském fenoménu: metaanalytický přehled, Current Research in Behavioral Sciences, 2024.
• Para, Dubreuil, Miquelon a Martin-Krumm — Intervence proti impostorskému fenoménu: scoping review, Frontiers in Psychology, 2024.
• Clance a Imes — Impostorský fenomén u vysoce úspěšných žen: dynamika a terapeutická intervence, Psychotherapy: Theory, Research & Practice, 1978.