O čem byly 6. Čáry v písku?
Téměř přeplněná kapacita dalšího setkání ukazuje, že nás všechny zajímá: Jak být v životě (konečně) naplněný(á), tentokrát s Alešem Kalinou. Tady jsou postřehy.
Každý máme svou cestu. Zhruba třetina z nás potřebuje trochu něco poopravit, jedna třetina někde tam hluboko ví, že se vydala špatnou cestou, že život není takový, jak by si přáli. Jak máme něco změnit? Můžeme poslouchat ten tenký hlásek uvnitř, někoho je třeba upozornit, někdo musí dostat ránu od osudu, aby se něco změnilo, hodilo do správných kolejí.
Aleš Kalina je jeden z našich nejznámějších koučů, poradců a motivačních řečníků v oblasti osobního růstu a života. Autor metody Emočních rovnic a vynálezce 12 zákonů mozku a také velice inspirativní muž. A sám si přesně něčím takovým prošel. Naštěstí pro něj, ale i pro řadu jeho klientů a následovníků, to bylo ještě na začátku kariéry, takže má za sebou již přes 20 let hledání správné cesty a o tu se s námi podělil.
Na začátku máme všechno úplně jasné
Všechny malé děti mají naprosto jasno v tom, co je baví, čemu se chtějí věnovat a to jim také velice dobře jde. Zkrátka, když se narodíme, přesně víme, co chceme dělat. Potom nastoupí vlivy, které nás poměrně spolehlivě z této cesty stáhnou.
Velkou roli v tom hraje rodina, která to nemusí myslet ani zle, ale prostě chtějí, abychom nedělali hlouposti,. Neseme si s sebou řadu scénářů a hodnot z minulých pokolení, velkou roli hraje také škola, ale i společnost, která nám jasně říká, co je "správně".
Právě ten tichý hlas, který v sobě mají právě děti, bychom se měli snažit objevovat, poslouchat a nechat se jim řídit. Když to neuděláme, budeme se trápit a přemýšlet, co dělat, aby, jak říká Aleš, „smrtelná postel nebyla tak těžká a naše životní statistiky vycházely pozitivně“.
Jak se vyznat v sobě i ve světě?
Nic není černobílé, nic není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát a proto je dobré, si svět trošku rozdělit. Aleš doporučuje abychom se na něj podívali z pohledu 4 zásadních pilířů – práce, vztahů, peněz a zdraví. U každé z těchto oblastí je dobré se zastavit a ohodnotit, jak to v ní a v jednotlivých situacích vlastně máme.
Velmi jednoduchou a funkční technikou je obodování na škále 0 až 10. V žádném případě bychom se neměli spokojit s průměrem někde kolem 5. Abychom měli pocit naplnění, musíme se pohybovat na škále nad nějakými 8, nebo 8,5, pokud jsme níže, oddalujeme se od našeho „pravdivého středu“ a rozhodně stojí za to, abychom s tím něco dělali.
Samozřejmě je také dobré, abychom měli „žebřík vůči správnému baráku“, tedy abychom posuzovali svět v tom správném kontextu a zaměřovali se na to co je pro nás opravdu důležité. V práci je tedy dobré sledovat, u jaké aktivity ztrácíme pojem o čase, u vztahů s partnerem bychom měli vnímat „sexuální barometr“, jak se vedle ní, něj cítíme po milování, u zdraví, jak se skutečně cítíme ve svém těle.
Také si můžeme položit několik poměrně bolavých otázek, které nás mohou nasměrovat k tomu, co by mohlo být správné a u čeho bychom měli „chrastit blahem“.
- Pokud bychom si představili, že máme před sebou jenom rok života, jak bychom ho využili?
- Kdyby peníze nebyly vůbec žádný omezením, čemu bychom se věnovali?
- Kdybychom se nebáli, co si o nás ostatní myslí, jak by se situace změnila?
- Kdyby se všechno, na co sáhneme, povedlo, čemu bychom se tedy věnovali nejraději?
Sebrat se a jít dál!
Jakmile si uvědomíme, že směr našeho života uhnul jinam, než chceme, budeme s tím muset něco dělat. Jinak se nám to může promítnout do zdraví, rozhodně do vztahů a okolí. Není to o sobectví, osamělosti, ale každý máme svůj život a máme právo na svůj život.
I naše okolí to pochopí, a pokud nás mají rádi, tak nás podpoří. Je potřeba poslouchat a zjistit, co nám ten tichý hlásek říká, určit si jasný cíl a za tím si prostě jít – potom nemůžeme sejít z cesty. Můžeme tak nalézt i sílu na změny, ale rozbijeme i nejistoty a strach, jestli si nelžeme.
Budou nám do toho kecat
Když máme jasný směr a vyjasnili jsme si, co chceme, je jasné, že cokoliv mimo tento cíl je nesmysl, hloupost. Ano, mozek nám to bude stále zpochybňovat, ptát se proč. Nepoznaná část naší existence nám bude dávat rady k ničemu - to dělá často.
Když si to budeme uvědomovat, sledovat, hlídat, náš vnitřní editor, přirozená inteligence, to probere, vyjasní, ukáže – pocitem, hláskem, nebo třeba jen vnímaným rozporem v těle.
Tuto složku se musíme naučit poslouchat – v podstatě se tím vrátíme opět do dětství, kdy jsme všechno věděli a teprve potom jsme začali pochybovat, nebo nám v tom „pomáhal“ svět. Kolik z nás si to dovolí?
Abychom do toho nekecali my…
Velké téma je také, jak nedělat zle našemu okolí, zejména našim dětem. V podstatě si musíme uvědomit, že to v dětech prostě je a měli bychom je podporovat v tom, co opravdu chtějí a nepřistřihávat jim hned křídla.
Tak příště se zase těšíme!
Autor: Tomáš Poucha
Foto zdroj Magnoli, Tonda Parma
Blízká témata, o kterých jsme na toto téma psali
Ještě pár fotek z akce
