Tak a kdo platí?

Dejme také stranou společensky dané konvence a očekávání (muž platí za ženu, rodič za děti nebo rodinu a podobně). Extrémy mohou být ale dost zajímavé, protože se v nich může ledacos ukázat. 

Kdo chce platit za druhé?

Hlavní důvod může být dán evolucí a je přirozený. Naši předci žili v těsných společenstvích, kde byla důležitá vzájemná pomoc. Ti, kdo byli ochotni podělit se o zdroje, měli vyšší šance na přežití a reprodukci. Takové chování by mohlo být "zakódováno" v našem DNA jako tendence být altruistickými.

Potom je tady sociální kapitál a investice do něj, což znamená vytváření a upevňování sociálních vazeb a důvěry, což může mít dlouhodobé výhody. Můžeme vytvářet pocit reciprocity (platíme za jiné s očekáváním, že z toho budeme mít nějakou službu nebo laskavost), případně chceme v jiných vytvořit pocit, že nám dluží nebo že jsou obdarováni.

Samozřejmě sem patří čistě businessové zájmy nebo situace, kdy placením za jiné může osoba vytvářet hlubší vztahy a pouta. Můžeme říci, že si něco nebo někoho kupujeme – klienta, partnerskou náklonnost, budoucnost, mlčenlivost a kdoví, co ještě. Případně můžeme „splácet“ něco z minula.

Často se také jedná o regulaci vlastního sebevědomí. Když někomu pomáháme, často to posiluje naše sebevědomí a dává nám pocit, že jsme hodnotní a užiteční. Placením za někoho jiného můžeme vyjádřit svou laskavost a starostlivost. Je to potom běžný altruismus. Někdo chce ukazovat, že je bohatý a může si to dovolit.

Jenže se také může jednat o naprostý opak – platíme, protože jsme ve vztahu nebo naší hlavě ti slabší, kteří se nechávají ovlivnit, zmanipulovat. Nebo to prostě nechceme řešit a raději se ze situace „vyplatíme“ a máme klid. Tady může být i zajímavé se podívat na druhou stranu – tedy ty, co za sebe nechávají platit.

Kdo nechává platit za sebe?

Opět nechejme stranou sociální role a obecné společenské konstrukty, kdo má a nemá platit. Ty se navíc v poslední době hodně bortí, kdy v určitých situacích nebo zemích je to občas až na žalobu držet se „starých“ pravidel a očekávání. Také bychom asi měli zohlednit, že na zaplacení prostě někdo nemusí mít peníze (tím nemyslím, že je to šetřílek a „vyčůránek“)

V podstatě by se dalo říci, že lidé za sebe mohou nechat platit ze dvou důvodů (pokud nebereme, že jim to je jedno). Lidé mohou mít pocit, že si to zaslouží, nebo jim nic jiného nezbývá.

Může to tedy být pocit jistoty a bezpečí: Když za nás někdo platí, může to evokovat pocity péče a ochrany, podobné tomu, co jsme cítili jako děti, když se o nás starali naši rodiče. Jsme slabší, zranitelnější. Jsme to ochotni akceptovat, nebo přijmout jako dar. Z důvodů, že jsme slabší, nebo tak chceme působit (klidně i proto, abychom z toho něco měli).

Opačný pohled je, že to může potvrzovat naši hodnotu v očích druhého člověka. Cítíme, že stojíme za to, aby se o nás postarali a na nás je, abychom prostě byli „jen úžasní“. Případně ti, co jsou schopni být dost velkorysí na to, aby akceptovali a přijali cizí velkorysost.

I v tomto pohledu bychom měli zmínit polohu manipulace. Tedy vědomý tlak z jedné, nebo druhé strany. Manipuluji (svou slabostí), nebo jsem manipulován (a tudíž slabý). To samozřejmě v placení může hrát také velkou roli.

Když se tedy díváme hlouběji na motivy lidí v těchto situacích, je jasné, že lidské chování je často komplexní a může být ovlivněno řadou vnitřních a vnějších faktorů. Většinou neexistuje jednoduchá odpověď, ale kombinace mnoha různých motivů a faktorů.

Snahou tohoto článku není dát jasnou odpověď nebo rovnici, ale rozkrýt možnosti a třeba i donutit se nad tím trochu zamyslet – když platíte nebo se necháváte „koupit“. Tak, kdo bude příště platit.

Autor: Oto Jasnější

Foto zdroj pexels.com